Cizincem doma.

To je vám taková sranda, vždycky když čtu řádky nebo slyším jímavá slova lidí, kteří milují náš kraj, téměř vždycky vychází z úst lidí, kteří (nebo jejich předkové) odsud odešli za snazším životem. Připadá mně jakoby Praha byla jen velkou moravskou vesnicí, z níž tam přijíždějí invaze lidí, kteří milují Jižní Moravu ale z nejrůznějších důvodů ji museli opustit, málokdo řekne, že se mu tady nechtělo denně za pár šupů dřít nejdříve v práci a potom ještě doma.

Mluvívám s rodiči, hrdými na své možná úspěšné děti, znáte to, kdyby byla pravda vše, co maminky řeknou o svých synech, jsme národem nositelů Nobelových cen. Úspěšné děti si přijedou natankovat ze spíže a sklepa, odjedou aby přijely zase až na příští hody nebo jinou merendu, kterou si tu lidé zorganizují, aby pozapomněli na tu dřinu. Tyhle děti se sem už málokdy vrátí.

Ale jsou jiní, co sem také rádi jezdí, protože jsou zamilovaní do tohoto kraje, kupují tu nemovitosti a obratem je zase prodávají jakmile zjistí, že film je film a život je něco docela jiného, že život zde nejsou ty slavnosti v šestákových filmech.

Mizí tihle zamilovaní jako pára nad hrncem, když zjistí, že jsou zde nejnižší platy za nejvíc práce, utíkají jako by jim za patami hořelo, když naznají, že nikdy nebudou přijati rodáky a stále budou lidmi odjinud, už jsem jich potkal mnoho a vím, co si o nich upřímní slováčtí lidé myslí, jaké jim natáhnou koštýřem víno a jaké pijí sami, jak říkám, je to sranda, paní doktorka původem odsud má kroj, co si jej sama vyšila, ach bože, kdy se lidé naučí s životem vypořádat sami, bez berliček předků, původu, starožitností a jiného balastu, který sebeinterpretaci snad usnadňuje ale není nic než placebo.

Kdy si ti lidé uvědomí, že kopou za sebe a ne za národní kroj, jak mohou tihle lidé vědět, jaká je skutečná privátní tvorba těch zvěčnělých a zbožštělých hvězd starého Hradišťanu jako byli Staněk nebo Horký, vědí něco o jejich skutečném cítění? Ti muži zpívali lidovou píseň a jedním dechem do šuplíku psali skvělé a velmi moderní básně, snad lepší Skácela, pokud mohu soudit.

Ale jako jsem snadno pochopil nutkání lidí k odchodu z kraje, naopak jsem nikdy nepochopil, co vede lidi k odchodu z bytu do domu, já jsem odešel naopak, z domu do bytu a nebylo dne, abych si neuvědomil správnost toho rozhodnutí, já nejsem stavěný na celoživotní každodenní trdlování kolem tak prosté a pro mě nepodstatné věci jako je bydlení, přírodu mám rád ale nemusím v ní bydlet, to přenechám hajným.

Nikdy jsem nepochopil, co vede zbohatlíky ke stavbám těch osamělých rozlehlých sídel v krajině, kravských a neútulných, s japonskými zahradami kolem, představte si tu zvrhlost, má duše zvracela, když na okraji lesa, LESA !!!, spatřila podnikatelské baroko s japonérií kolem včetně umělého potůčku s rybičkami, barák jako synonymum necitlivosti, architekt si zřejmě zalepil při práci oči pětitisícovkami.

Pro mě je ideálem byt, jaké se dnes v nájemních domech stavějí, s garážovým stáním v přízemí a výtahem z garáže přímo do chodby, tohle je pro mě ideální bydlení, komfort ale ne luxus, pohodlí ale ne zhýčkanost, mírný přebytek ale ne arogance, úměra ve všem, počínaje plochou pokojů a uměřeným počtem kusů nábytku konče, nejsem ten sběrač, co ze svého bydlení dříve či později udělá skladiště nepotřebných věcí, které jeho potomci budou s proklínáním pracně likvidovat, až zahučí do země.

Můj život se musí vejít do dvou kufrů, to je moje předsevzetí vzešlé z nutnosti zlikvidovat již dvě pozůstalosti po předcích, jsem tedy poučený, od mládí jsem také měl na tisíce knížek a sta gramodesek a sbírku známek a sbírku nálepek z krabiček od sirek, sbíral jsem vstupenky z akcí, které jsem navštívil, ale osvítil mě duch svatý, jak se říká, zatopil jsem před svatbou v kamnech a počínaje dopisy od holek, od přítele, krabice fotek svých lásek a přátel, přes stohy odborných hudebních a fotografických publikací a časopisů, všechny tyhle „cenné“ sbírky jsem postupně spálil a dodnes jsem na tohle rozhodnutí hrdý.

Život se přece žije dopředu a ne dozadu, a pokračoval jsem v tom po rozvodu, prodal auto, rozdal zbývající knihy a gramodesky, daroval fotokomoru a odbornou literaturu, přestal nosit hodinky a jediné zavazadlo, které jsem životem tahal, byla vlastní hlava a její paměť. Víc člověk stejně neunese, a občas i odtud musí něco vytěsnit a ono to potvora někdy nejde bez porušení opiového zákona, prostě chci říct, že je dost toho, co člověk nosí v hlavě a netřeba tudíž ještě mít stohy a krabice vzpomínek, které se později s nastupující senilitou transformují i do skladování vymytých sklenic od hořčice nebo kelímků od jogurtů a jiných podobných zhovadilostí.

Já jsem z  venkova utekl, protože jsem se pokaždé styděl za své čisté a neupracované ruce, když jsem viděl ruce svých spolužáků, kteří zůstali, nikdo z nich by nedokázal ani vrznout na housle nebo kytaru, protože by hudební nástroj svýma prackama rozmáčkli (folklór na vesnici udržují kantoři, lékaři a vůbec lidé pracující duševně), je mně šíleně trapně, když z takové mozolnaté ruky přijímám milodar, i kdyby to bylo blbé kolečko klobásy nebo deci vína, je mně trapně, když se ty dvoje ruce potkají.

Koupit si od nich špek nebo víno na trhu nebo u nich doma, to je něco docela jiného, jezdím k jedněm lidem pro med, ale to je obchod, kolik si řeknou, tolik dostanou, ale přijat zdarma pohoštění od takto sedřených rukou mě v mých očích přesunuje mezi necitlivé a necitelné cizáky, a bůh, je-li jaký, ví, že to bych teda nechtěl, angličtina má pro cizince přiléhavý výraz, podivný se řekne strange a cizinec stranger, já tohle cítil i když jsem jako malé dítě chodil o velikonocích vybírat od těch babiček drobné mince za klepání, jakmile to jen trochu šlo, okamžitě jsem se vzepřel a přestal chodit, naši nedokázali pochopit, za co se stydím, já se styděl za ty ruce babiček, zkřivené revmatizmem a se zažranou hlínou, a já od nich měl přijímat peníze, to prostě nešlo, nedokázal jsem to, a tak se stalo, že jsem byl strange stranger a podivným cizincem ve vlastní zemi jsem zůstal.