Bylo třeba si uvařit čajík

a v kuchyňce mně kolegyňka řekla (když jsem otevíral hubu jako hroch, stejně zeširoka a stejně hlučně), že dnes máme podle lunárního kalendáře útlum, biopředpověď říká stupeň číslo tři a krom toho je kritická středa, takže se není co divit.

Ale jak k tomu přišli naši předkové, kteří neznajíce astrologických kejklů, biopředpovědí a podobných vymožeností moderní doby, dřeli každý den do úmoru, aniž by vnímali, že dnes mají být unavení více než jindy, snad jen děda jakés takés biorytmy vnímal a když mu bylo "jaksi mhlo," připojil k ranní štamprličce v závěsu ještě jednu ale lépe dvě tři další, soupravička je soupravička, cit pro úměru atd., ale co chudák babička, na kterou zbyly jenom modlitby?

No vidíte to, není to dávno, co jsem vzpomínal na pana Kischona a ono to už budou čtyři roky, co zemřel, také už to byl osmdesátiletý pán, ale jeho talent, to se prostě hned tak nevidí, Alexandr Bloch ve svých Murphyho zákonech uvádí, že v každém národu čtou tři tisíce lidí bez ohledu na jeho velikost, to je ten komplex malých národů před těmi obrovskými, které si s těmi malými pohrávají jako kočka s myší.

On se ani tak nestrefuje do Ruska jako do Ameriky, ta je se svým pragmatickým přístupem k vědění ostatně už nějaké století terčem uštěpačných poznámek velkých a větších evropských mozků, když se kdysi zeptali G. B. Shawa, proč se vlastně tak bojí cesty do Ameriky, tak on jim odpověděl: „Jsem sice považován za mistra klasické ironie, ale obávám se, že bych ani já nesnesl pohled na sochu Svobody!“

Abych se vrátil k té četbě, ze čtyř dam ve vedlejším kanclu Kischona znala jediná, a to ještě neznala jediný jeho titul, jen tak z doslechu o něm měla ponětí. Kolik musí v jednom kanclu sedět lidí, co neznají Kischona, aby byl zachován poměr daný Murphyho zákonem, v tak lidnatých zemích jako je Amerika, Rusko nebo Čína?

Poslala mně dcera před nějakým časem deset obrázků nejhezčích cest na světě, někde to stáhla z netu, deset údajně nejkrásnějších cest na světě. Přitom ona sama nejlíp ví, že byť jen deset kroků po té nejobyčejnější cestě podél naší řeky je stokrát víc než tisíce obrázků, jediné nadechnutí vzduchu v lese za humny je úplně něco jiného než album plné obrázků z Amazonie. Co mně pomůže sen o nohách Marlene Dittriechové, když je nemohu pohladit? Já mám rád a musím mít rád tu prdelku, co leží zrovinka vedle mě, jinak to celé tady na tom světě nemá smysl.

Když ji nebudu mít rád, tak mě vyžene a já si lehnu vedle jiné prdelky, ale vždycky to bude muset být horká a na omak příjemná prdelka, žádný monitor nebo papyrus. Když jsem si ty cesty prohlédl, tak jsem dvě z nich vzal a udělal si z nich obaly na cédéčka, docela ujdou, když jsem jakési podivné červené schodiště uviděl a pak ještě jedno s nějakými bambusovými kmeny, od začátku jsem věděl, že je to přesně ono na ten obal, ten obraz je přesně to, co člověk vidí, když poslouchá zenovou hudbu, dokonce slyším svist bambusové hůlky i temný tón rány, dopadající na kůži, to schodiště je přesně oním buddhistickým cílem, nikoli cestou samou, to je jako když se podíváš na starou čínskou nebo japonskou miniaturu na ručním papíru, na ty jejich kouzelné pérovky, a v hlavě ti zazní tichá haiku.

To je dost obtížná disciplina v češtině, haiku, přesto jsem se o to pokusil a měl jsem úspěch, hned první miniaturka o čtyřech strofách po sedmi slabikách se zdařila nebývale, jen jestli si na něj ještě vzpomenu, bylo to nějak takhle:

pokusím se kurva drát
ta chvíle nejspíš přišla
na sedm slabik čtyřikrát
své první haiku šišlat

Včerejší oběd v jídelně:

První chod:
já: opečená šunková klobása, bramborová kaše, nakládaná okurka, 

brácha: vepřové po zahradnicku, rýže, okurkový salát,

druhý chod:

já: zbytek vepřového po zahradnicku, varianta bez nakládané zeleniny, zbytek rýže, nálev z okurkového salátu se zbytky krájené okurky, pozdní sběr

brácha: dva klíny Sachrova dortu, zabít málo!!!

A dneska obědváme bramborový guláš, včera večer, když bratr se přisunul z práce domů, já vám vlastně ještě neprozradil, že se mně narodil mladší bratr, no tak už to teda víte, narodil se mně mladší bráška, má pětapadesát let, je mně dost podobný a docela solidně mě sere tou svou leností a uštěpačnými poznámkami, nevím, po kom to má. Tak jakmile svým šnečím tempem přiběhl z práce, požadoval mocí mermo abych uvařil bramborový guláš: „Však víš jaký, ten co se nedá jíst, ten jak se vždycky přemůžu a napráskám se k prasknutí!“ Přitom jsme měli dohodnuto, že budeme držet oba dietu, jenom nastrouhám mrkev s jablky, on pak tam nakape citrón a osladí to medem, prý to tak jedla princess Diana a je to lék na dlouhověkost.

No nevím, nějak to lady Di nevyšlo, ale je to dobrota, už si mrkev neděláme s jablky ale se strouhaným kokosem a limetkovou šťávou, to je ještě větší mňamka, to vymyslel brácha, no a tak abych mu udělal radost, jal jsem se vařit ten gulinek z jedné cibule, tří špekáčků a pěti brambor, mezitím nastrouhal ty zdravé věci na misku, když už jsem mu to slíbil, no a po dokončení, když to tam tak bylo uchystáno a nepříčetně vonělo oboje, přijel (autem, jak jinak, přece nebude ztrácet svůj drahocenný čas po autobusech nebo nedejbůh na kole) a neomylně se jako na své hlavní jídlo vrhl na tu mrkev, která byla připravena jako pochoutka po jídle, normální jídlo jej nechává chladným, jde po sladkostech, je to pětapadesátileté dítě se vším všudy, včetně toho, že ví, jak moc mě jeho chování nasírá a tak si mého vzteklého vrčení užívá do sytosti, má z toho malý orgasmus pokaždé, když se mu podaří mně přivést k pěti až sedmi infarktům bezprostředně za sebou.

A jak mě nabudí, když celý den se válí ale nenapadne jej si něco pro sebe připravit, opravdu bezohledně čeká až přijdu celý unavený z práce domů a pak se buď ostentativně začne motat v kuchyni a žonglovat velmi profesionálně nástroji (to pravidelně něco rozbije nebo jinak poškodí) anebo když se mu nechce, počká, až mu něco připravím, a co na něm miluju nejvíc, je takové to pseudoempatické bodré a žoviální: „Tak co, jak dnes bylo v práci?“