Testuji klávesnici, ráno jsem si ji umyl a tak bych chtěl vyzkoušet, zda bude i nadále umět psát obscénnosti, sprostoty a urážky, napsal jsem jich cvičně pár a funguje to, paráda, já měl strach, že jak bude čistá, už nebude chtít psát nehezká slova.
Jistěže je skvělé, že má klávoběsnice nezapomněla urážet a hladit, milovat i šoustat, však jsem si s tím taky pohrál a to mytí a čištění nijak nepřeháněl, ještě budu muset vyzkoušet, jestli jsem nepotrhal ty jemné a tenké drátky bezdrátového spojení mezi mou hlavou a klávesnicí, zdá se, že to bude také v pořádku. To by mě hrozně mrzelo, kdyby se tam něco přerušilo a porouchalo, to bych si připadal jako ten chlápek, co má problém ráno najít trenýrky, než odejde z paměti přednášet na univerzitě.
„Vyprávěj a přeháněj,“ vyzývám každého, s nímž je mně se potkat, nestojím o pravdivé verze příběhů, zpravidla jsou málo zajímavé a odehrály se už tolikrát, že je můžete popsat o půlnoci čerstvě probuzený v příkopu, já rád poslouchám příběhy lidí, kteří umí vyprávět tak poutavě, že z výletu k lesu se stane dobrodružná výprava. Můj emeritní kolega sjezdil celý svět a nikoho to nezajímá, protože je to vůl, který nečte a tudíž neumí vyprávět, jeho mluva je protkána opakováním slov, kdy v malinkaté kartotéce své slovní zásoby hledá vhodný výraz, spoustou citoslovcí, které vkládá na místa, kde neumí nalézt vhodný příměr či výstižné synonymum, pracovali jsme spolu asi deset let a po celou tu dobu ho k nepříčetnosti iritovalo, že lidi daleko raději poslouchali vyprávění o tom, jak jsem jel já do Brna, než jak on jel do Paříže.
Božíčku, ten si s námi užil, ale zase kdyby nám byl lhostejný, nevyváděli bychom mu taková alotria, možná bych měl alespoň jedno popsat. Před revolucí panovaly poněkud jiné poměry na všech pracovištích téhle země, mladým to obtížně vysvětlíme, ale my, co jsme tu dobu žili, a je nutno podotknout, že předpokladem podobných vzpomínek je prožít ty časy na správných místech, ve správných kancelářích či dílnách, sborovnách nebo laboratořích, jen tehdy na ni vzpomínáme s láskou a tak tento text berte jako připomenutí pamětníkům.
Po dobu adaptace našeho baráku na náměstí jsme byli přestěhováni do hereckých šaten Reduty, což je bývalá jezuitská kolej, dnes kulturní stánek v historické budově, prošlé nedávno dalekosáhlou rekonstrukcí, tehdy ty šatny byly v maličkém neomítnutém přístavku na nádvoří, kde v přízemí byla kotelna a další dvě podlaží obsahovala ony šatny, malé kamrlíčky, kde jsme seděli po jednom, max. po dvou (dáváme s bratrem bolševikovi jeden, max. dva roky), já seděl v kanclíčku s jiným kolegou, který rovněž nelitoval jakékoli námahy pro pobavení své a svého okolí.
Pod námi seděli dva mladí lidé, inženýři opačného pohlaví, kteří v sobě ani nenalezli bůhvíjaké zalíbení ale to nám nevadilo, spustili jsme na niti z našeho okna před jejich okno olbřímí srdce s jejich monogramy, dole nastalo malé stěhování, protože kancelářičky byly opravdu malinkaté a dostat se k oknu šlo jen po odsunutí jednoho stolu a vlezení si na další, nakonec se okno otevřelo a vzteklá ruka servala to srdce.
Počkali jsme, až si kancelář uklidí a nábytek zase dají na místo, nato jsme vyvěsili nové srdce, ještě větší a s monogramy doplněnými o akademické tituly, tentokrát však nebylo srdce vyvěšeno na prosté niti ale na solidním špagátku a na složité konstrukci ze smetáku, který způsobil, že na srdce nešlo jen tak rukou z okna dosáhnout. Srdečně jsme se bavili pozorováním ruky, která se postupně vyzbrojovala stále delšími předměty, až se jí srdce nakonec podařilo strhnout, to už jsme se dusili smíchy.
Protože víme, že neštěstí chodí vždy v sérii po třech, zašli jsme do kolegovy kanceláře, který zrovna tou dobou pobýval v terénu, bez svolení půjčili si jeho kalhoty a gerlachy, takové ty gumové zimní galoše s jednotně světlomodrými silonovými holeněmi, tyhle holeně jsme přišpendlili do nohavic kalhot a na kolegově věšáku to celé spustili před dotyčné okno.
Samozřejmě až jsme s jistotou věděli, že stoly jsou zase přisunuty na své místo pod okno, představovali jsme si obličeje osazenstva, které spatřilo, jak se shora spouští boty a kalhoty nějakého chlapa, když jim to došlo, docela vztekle to servali a celého strašáka i s ramínkem shodili na dvůr, no a my už jen čekali na návrat onoho kolegy, kterému jsme začerstva hlásili, že mu ti dva mladí zespoda vyhodili boty a kalhoty i s věšákem na dvůr ale zaboha nevíme proč, copak jsi jim udělal?
Jak říkám, ať žije listopad, měsíc, v němž oslavím své narozeniny a připomenu si jiná alotria, která se tehdy svezla zase po mně samotném. Bývali jsme tehdy statní junáci a nelenili jsme vydat sebevětší námahu směřující k pobavení našich kolegů. Byly časy, kdy jsme ke kulatým narozeninám kolegyň a kolegů secvičovali kulturní pásma, obsahující vedle recitace vlastnoručně sepsaných opusů také hudební čísla, dramatické skeče a jednou dokonce i baletní pásmo, kdy jsem ve spodním prádle za doprovodu kolegovy tahací harmoniky předvedl úryvek z Labutího jezera od Petra Iljiče Čajkovského. Spodky měla moje umírající labuť strategicky proděravělé v rozkroku a pod nimi se při náročných figurách skvěly ideologicky zapálené rudé slipy.
