A smrt je zlo.

Tak bozi uznali. Vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali. (Sapfó)

Přemýšlím, čím začít, jak to řadit, je toho tolik, co bych o té ženě chtěl říct, ale jsem jaksi na rozpacích, čím začít. A to se mně nestává.

Začnu tedy tím, co má pro mě osobně největší význam, třeba touto dávnou situaci, tak poslouchejte: Vrátila se ve čtvrtek večer z onkologie po ozařování, pátek ještě proležela, ale v sobotu v poledne už mně s úsměvem popisovala, jak byla připoutaná na nějakém moderním digitálním zářiči, který jde po metastázách v celém těle a natáčí si pacienta jako vrhač nožů svou partnerku, připoutanou na cirkusovém otáčivém terči, musí to být dost SM, když je tam upoutaná tak, aby se zářič dostal ke všem uzlinám, pro sadistu to musí být vzrušující.

Ona v sobotu jen se zeptala, jestli má ještě zarudlé oči, kdepak Spartakus nebo Alexandr Makedonský, kdepak bratr Hus nebo Žižka, kdepak Zoja Kosmoděmjanská nebo Mata Hari, tahle neobyčejná obyčejná ženská je pro mě hrdina.

Její manžel byl o více než dvacet let starší a jeho kultivovaní přátelé byli ještě starší, neznal jsem ho osobně, ani je, představuji si to něco ve stylu Čapkovských pátečníků, společnost velmi moudrých a vzdělaných lidí, polyglotů a polyhistorů, a ona kdysi dávno jako dvacetileté děvčátko mezi nimi jim proti své vůli a přirozené úctě byla těm veličinám přinucena tykat v rozporu s vykáním z úcty ke stáří, vzdělání a slušnosti.

Toto tajné spolčení kultivovaných a citlivých tvořilo svým proletářským tykáním v téhle praštěné poválečné době dobře zakonspirovanou buňku, asi tak bych mé pocity z té partičky vyjádřil, ti moudří pánové si hráli na mladé a nezkušené a tykali si soudružsky přes svých pět titulů kolem jmen, byť v jiné době by nejspíše používali obvyklou titulaturu, zřejmě se moudře rozhodli, že takhle se jim to alespoň nebude plést.

A tahle kráska, tehdy mladá a kouzelná, byla oslněna a oslňována denně intelektem těch pánů a dozajista i jejich dvořením, přestože o tom nikdy nemluvila, vždyť říkám, že je to moudrá dáma, na rozdíl od těch ostatních bab, co se ve společnosti otravně chlubí těmi úžasnými chlapy s pěti P, co o ně kdysi měli zájem a ony je tehdy bůhvíproč nechtěly.

Tahle rozkošná starší dáma se k cestě do nemocnice vybavila kartónem cigaret, zhrozil jsem se: „Na onkologii a cigarety?“ „Tam já toho vykouřím vždycky nejvíc, tam kouří všichni,“ směje se rozpustile a v očích má jiskřičky, přistihli ji a jen se zeptali: „Kolikátá dnes?“ „Pátá, řekla jsem, ale bylo jich víc,“ jen mávli rukou a šli dál.

Je to úžasný živel, to je taková malá Catrina nebo jak jmenovalo to tornádo co před časem pustošilo na jihu USA, je to ďábel, má vitality přibližně jako první blok Dukovan, jede na chemoterapii, na kapačky, přijede zdrblá a vyčerpaná jako každý jiný, ale hned si dopřeje radost a koupí si nějaký hezký hadřík, dopřeje si nový přeliv a kosmetiku, nebo se vydá do Paříže, ano, slyšíte dobře, do té Paříže, co je ve Francii.

Jediná skvrnka snad na ní je, že zůstala hodně v názorech doleva, jak bylo módní mezi válkami, kdy rozum bral její muž, a po druhé světové válce, když rozum brala ona, ale jak jí to člověk může zazlívat, tehdy byla většina inteligence hodně doleva, její manžel mluvil několika jazyky a nechyběly jí kontakty s cizinou, nebylo to jen čiré prostoduché proletářské levičáctví, jak je známe dnes, bylo to v kontextu doby a nedočkavé touhy vybřednout z marasmu poválečné Evropy, ani nevím v jakém oboru její manžel působil ale ona ho doopatrovala až do konce, jezdila každodenně za ním do nemocnice, překrásný příběh lásky.

Ale ji nelze nemilovat, je to úžasná ženská, ona si na sebe navleče v pětasedmdesáti něžně modré saténové pyžamko s výstřihem a volánkama jako nějaká filmová star ale co je na tom nejlepší, ono jí to sekne, blondýnka a nebeská modř lesklého saténu s bledě modrýma očima, je štíhlá, ostatně kdo s rakovinou není štíhlý, že jo, když jsem jí to pochválil, tak řekla, že má ve skříni ještě dvě, jedno bordó a druhé kouřově šedé, ale tohle jí podle ní sluší nejvíc, není v tom stín marnivosti, prostě pětasedmdesátiletá chytrá dáma, ona to umí nosit, cítíte, že je to její přirozenost, kdybych ji měl k někomu přirovnat, byla by to nejspíš paní Květa Fialová, mimochodem, tahle dáma je skvělá kuchařka a ráda jí, žije na plný plyn, krásný člověk, krásný a přitom tak zkoušený.

A pak věřte v Boha.