Deprese? – starejte se o piraně.

Žiji v mužském světě – pracuji v mladém mužském kolektivu, doma na mě vždy čeká manžel, tři synové v pubertě a pes je kupodivu taky samec.

Z této situace jsem si nepomohla ani, když si nejstarší syn dovedl do rodiny vážnou známost. Jeho miláček propadl autům natolik, že studovala sama s 29- ti spolužáky dopravní školu jako jediná dívka. Když přijdou na návštěvu, je to jako si vyrazit s partou automechaniků. Po hodině hovoru o opravách a nových typech aut toužím i po konverzaci s naivní blondýnkou o tom, kde prodávají něco úžasného na sebe nebo po čem se zaručeně zhubne.

Normálně se o takové věci nezajímám, ale je to holčičí téma a oni – muži o tom nic nevědí. Mohla bych zazářit svými znalostmi a oni by omdleli poznáním, jak duchaplnou mají matku. Ne tupouna, který je mlčky sleduje, a po hodině úpí, jestli by nemohli změnit téma.

Při sledování televize mě vždy přehlasují. Pořád je nějaké mistrovství, olympiáda, finále,… musím přece pochopit, že se budou koukat, protože je to teď a znovu se to nedá prožít. Vždycky na to skočím a pak jen zírám, že je zase mistrovství, zase uběhly 2 roky a zase je tu olympiáda (je jim jedno jestli zimní nebo letní) a vše se opakuje.

Nemají v lásce skříně a jiné úložné prostory. Věci nechávají jednoduše ležet, kde je napadne a kde je mají, jak říkají, kdykoliv po ruce. Žijeme tím pádem v permanentním skladišti. Když je potřeba utřít prach nebo vyluxovat, zabere mi nejméně hodinu úklid povalujících se věcí, abych se k ploše, kterou chci uklidit, dostala. Se škodolibostí musím podotknout, že to má nevýhodu i pro jejich mužský svět – tím, že nedávají věci na své místo, neustále něco hledají.

Jsem zásobovačka potravin a kuchařka na hlavní úvazek. Hodiny strávím při nákupech a následné přípravě pokrmů, které oni stráví v několika minutách.

Nerozhoduje, jaké množství potravin se mi podaří domů dovléci. Snědí ho stejně.  Udělat si zásobu dopředu, abych nemusela několik následujících dní nakupovat? – ha, ha – vrhnou se na jídlo jako piraně a druhý den zeje lednice opět prázdnotou. Z finančního hlediska se mi osvědčilo kupovat méně, ale častěji. Co doma není – nesežerou.

A tak sním svůj sen o holčičce, které češu vlásky. Povídáme si o čemkoliv kromě fotbalu a aut, koukáme spolu v televizi na komedie. Obě máme smysl pro pořádek.  Jí se mnou zeleninové saláty a netrvá na teplých večeřích… a pomalu upadám do deprese, protože mi za měsíc bude 49 a šance, že se na mém uvěznění v mužském světě něco změní, je nulová.

Ale i na to mám svůj lék. Když se mi povede nějaký kuchařský „majstrštyk“, dokáží se piraně přes vyceněné zuby i usmát a říct, že je to dobré. A když mi řeknou, že něco dělám lépe než babička, nechám se přikovat k plotně a vařit, až se kouří i ze mě.

Časová náročnost chovu piraní, vás nikdy dlouho v depresi nenechá. Vyžadují častou a důkladnou péči.

A tak chovejte piraně, starejte se o ně a oni vás svými zuby ochrání, když to bude potřeba, ploutvičkou občas láskyplně pohladí, aby vám vděčně vrátili to, co pro ně s láskou děláte vy.