Futrál do rakve aneb ochranných prostředků není nikdy dost

Následující řádky nejsou vážnou úvahou o používání ochranných pomůcek. Pojďte se spolu s naší rodinou zasmát příhodě naší tety, která je občas mírně řečeno roztržitá. Ale krásně a mile a my jí nejen proto, máme všichni moc rádi.

Naše tetička netrpělivě při prvním lockdownu očekávala zásilku nedostatkových roušek, které vláda důchodcům slíbila zaslat.

Konečně teta vytahuje ze schránky obálku, která je na její jméno. Na obálce je razítko čínské firmy. To dá rozum, že je to zásilka z Číny, když tam ty roušky vláda objednala.

Na kuchyňském stole teta vytahuje z obálky igelitový pytlík a z něho bílou bavlněnou věc.

Rouška je zvláštní. Je to asi 50 cm dlouhý bílý bavlněný obdélník s kulatým otvorem lemovaným gumou.  

Chvíli na tu roušku kouká a pak si jí začne zkoušet, aby zjistila, jak se to má nosit.

Po natažení přes hlavu jí rouška sahá až k pasu, vypadá v ní jak bílá larva motýla, kterému kouká obličej.

„Jak mě tohle má asi ochránit!“ rozčiluje se teta, „když mám celý obličej venku?“

Sedne k telefonu, aby zjistila, jestli její sousedka také dostala tu obálku s tou divnou rouškou:

„Maruš, dostala jsi také tu roušku, co posílají ti nahoře? …No, oni se snad zbláznili!... vždyť to vypadá jak futrál do rakve místo roušky nebo co? To nás jako připravují na nejhorší?“

Rozhořčeně ukončí telefonát, když zjistí, že sousedka zatím tu roušku nedostala.

----------------------------------------------------------

Odpoledne jsem spolu s mojí neteří dorazila k tetě s objednaným nákupem. Uvařili jsme si kafe, abychom s tetou prohodili pár slov a vytrhli jí z její každodenní izolace.

Teta před nás na stůl hodila obálku s čínským razítkem.

„Koukněte se, co mi ta naše vláda posílá.“

A pak si tu bílou věc natáhla přes hlavu. Obličej měla lemovaný gumičkou, která látku okolo obličeje stahovala.  Teta se otáčela na všechny strany, abychom viděli: „…co to je za blbost, tahle rouška, …“

Neteř se na tetu zkoumavě podívala a povídá: „Teti a není to ten fusak na židli do kuchyně, co jsem s tebou objednávala přes internet?“

Teta ztuhla a bylo vidět, jak jí to v hlavě šrotuje.

„A jooo, Zuzanko, no to máš pravdu“, řekla teta s provinilým úsměvem a s povlakem na židli na hlavě.

-------------------------------------------------------------

Uznejte, že tohle se nedá vymyslet, to se prostě musí stát…