Z lovce sběračem?

Můj korporátní zaměstnavatel mi umožnil pracovat i v době nouzového stavu z domova. Můj manžel v důsledku uzavření provozu zůstal dočasně bez práce. A tak jsme si s manželem prohodili odvěké role.

Výměna rolí nastavených, co lidstvo existuje – muž lovec a žena sběrač.  

 Z lovce se stal sběrač mávnutím proutku a vyrazil na nákupy.  

Nevydal se na nákup elektroniky. Ani nářadí, co by ho mimořádně bavilo. Ani náhradních dílů na motorku, ale POTRAVIN.

Musím upozornit, že můj muž to předtím nikdy, za svůj poměrně už dlouhý život, neudělal. Když nepočítám, že si zajel do nedaleké večerky pro pivo. Vůbec netušil, do čeho jde a já s ním.

Mělo mě to napadnout, a vzpomenout si, kolikrát vztekle práskal dveřmi od lednice, když tam něco nemohl najít. Na prostoru o rozměru 80 cm na 1,5m!

Děly se divy. Manžel vyrazil s napsaným seznamem o dvou stánkách A4 a vracel se s poloprázdnou igelitkou, s kterou si pohvizdujíc pohazoval. Trošku odlišný obrázek od toho, když jsem se dříve vracela z nákupu já, podlomená tíhou 4 tašek a v zubech s balenou vodu.

„No, všechno je vykoupené. Ty lidi úplně blázní. Krámy jsou vybrakované, to, co jsi mi napsala prostě nemají,“ vysvětloval se slzou v oku, že přece dělá, co může, aby rodina nevymřela hlady.

Moc jsem mu to nevěřila, ale vzchopila jsem se a vařila jsem ze zásob, které jsem ještě kdysi dávno před nouzovým stavem, vytvořila já. Ale nezapomněla jsem u toho kvílet, že takhle se moc kulinářských parádiček dělat nedá.

Příště byl chytřejší, odchytil si hned po vstupu do obchodu prodavačku a smutně jí žádal o pomoc, a přitom vykresloval tu saň, co na něj čeká doma a dělá mu ze života peklo, když něco nepřinese. Většinou se s ní shodl, co to může být za ženskou, když chce po chlapovi, aby koupil třeba hlívu ústřičnou nebo bramborové těsto v prášku a podobné záludnosti.

Časem, ale prodavaček, které by se před ním neschovaly do skladu nebo za kasu, ubývalo, a tak zase začal nosit poloprázdné tašky.

Zvolila jsem jinou taktiku. Nákup jsem mu psala podle letáku, předpokládajíc, že když mají něco v akci, tak to v tom krámě snad bude ještě extra vystavené na dalším místě a on to jednoduše najde, a ještě ho upozorní červená cenovka.

Při sepisování kroužil okolo mě a pronášel sáhodlouhé přednášky o tom, ať toho moc nepíšu, že musíme šetřit, když neví, kdy půjde do práce a nebudeme tudíž kupovat nějaké „drahé kraviny“.

Vrátil se po hodině a půl. Přinesl dokonce i věci, které na seznamu neměl.

Díky němu jsme ochutnali věci pro nás dřív nepoznané. Třeba místo toustového chleba přinesl bezlepkový. Dětem měl za úkol přinést k svačině nějaké sušenky (schválně jsem mu nenapsala jaké, abych ho nestresovala hledáním konkrétní značky) a přivlekl samozřejmě dia.

Dále šetřílek obstaral místo 10-ti vajec rovnou celé plato (jiný vajíčka nemaj!) a buřtů na oheň přinesl rovnou 40 kusů (a jestli nezemřeli, jedí utopence dodnes).

A tak to pokračovalo, dokud se lovcův provoz (chvála bohu!) znovu nerozběhl.  V tu chvíli jsem mu vrazila do ruky oštěp a poslala ho lovit do práce pracovní úspěchy a zapomenout na příkoří z posledních dní.

 Já jsem se vrátila k nákupním taškám a vydala se obstarat, co si rodina žádá.

Po dlouhém čase jsem vkročila do obchodu. Když jsem uviděla, že regály jsou nabušené a plné jako vždy, vjela do mě netušená energie. Byla to úplná euforie. Normálně jsem si s chutí a radostí „zanakupovala“.  Vůbec jsem netušila, že by mě něco takového, jako otravné nákupy potravin, mohlo bavit.

Třešinka na dortu bylo, když mě v roušce jeden chlap v obchodě oslovil slečno. Trochu mě to zaskočilo a hned jsem si řekla: „holka, neraduj se, je to nějaký retard“. Když se to s dalším mužem opakovalo, už jsem si to dokázala užít.

 A když se mě na pokladně při nákupu vína po 20-ti letech ptali: „…osmnáct už bylo?“ Tetelila jsem se blahem.

Přijít o takové povyražení? Nikdy.

Ženy – sběračky, mě jistě chápou. Telefonické rozhovory s mými kamarádkami mi potvrdily, že to, co jsem vám popsala, se nedělo jen v naší rodině. V každé, kde si lovec odložil kopí a vyrazil s košíčkem na nákup, to dopadlo stejně.

Naštěstí už si měnit nic s nikým nemusím. Ať si lovci loví, já si budu sbírat obživu pro svojí piraní rodinku sama.

Tak to bylo, je a bude. Na věky.