Zásady houbaření aneb jak přežít

„Nejdůležitější je to, abys sbíral jen to, u čeho si jsi stoprocentně, ale fakt na beton jistý, že je to jedlé a bude bezpečné, a to nejen pro tebe, ale i pro ostatní. Houbaření není jen zábava, ale je to i obrovská zodpovědnost, rozumíš?“ to říkával a vštěpoval mi do mé dětské hlavy můj děda na společných toulkách lesem.

Také říkal, že bezpodmínečně musím mít nějaké znalosti a oči otevřené. A ti, co po pozření putují na ARO, jsou jen zoufalci, co nehledají kvalitu, ale sbírají a berou všechno, aby měli co nejvíc. „Ale to není žádná kultura.“

Vždycky si na něj i na jeho povídání okolo vzpomenu ke konci prázdnin, protože mi to období k houbaření prostě neodmyslitelně patří. Usmívám se, když vidím v televizi nějakého nadšeného mykologa se vzhledem vandráka, jak šťastně křepčí na kolenou, když najde rodinku kozáků někde schovanou pod listím v břízkách. Vím, že děda by se usmíval taky…

Bohužel ne vše je tak úsměvné… a teď si tady pročítám, jak se senior na Mělnicku otrávil po opakovaném požití muchomůrky zelené…

…co by asi na to řekl děda???

Lidi buďte sakra opatrní a sbírejte jen to, o čem jste si stoprocentně jistí, že je to bezpečné, a to nejen pro Vás, ale i pro vaše blízké!

Věřte mi, vím, o čem mluvím, vychoval mně totiž nejlepší houbař na světě!