Ptáte-li se, kampak bychom asi dokráčeli, kdyby nebylo tanků.

Odpověď zní, jenom a pouze k té normalizaci.

Tanky nemohly nic ovlivnit. A také nic neovlivnili. S bodáky lze všechno dělat, jenom na nich nejde sedět. Ty síly, které tu normalizaci provedly, byly vnitřní. Dubčeka odvolávali členové ÚV KSČ, kterému vděčili za své kooptování do ÚV.

Ježek s Klausem kritizovali ekonomickou reformu za inflaci.  Do nejistoty se nikomu nechtělo.

Je třeba říci, že pod Dubčekem se sice pouta poněkud uvolnila, ale Dubček sám byl komunista tělem i duší, rozhodně ne žádný humanista (jistá analogie s Gorbačovem je možná). Byl to však muž kompromisu, člověk na jedné straně naivní (není třeba cenzury, aby se režim udržel), na straně druhé disciplinovaný aparátčik, který podporoval pracovní tábory pro "nepřizpůsobivé" antisocialistické živly stejně jako podepsal slavný pendrekový zákon.

Takže nebýt zásahu Sovětského svazu a spřátelených armád, režim by se buď zhroutil a Dubček by odešel s ostudou ve chvíli, kdy by jej vypískali jak soudruzi, že je příliš reakční, tak většina národa, že je příliš zkostnatělý komunista. Nebo by se nějakým zázrakem podařilo tvrdému jádru KSČ pozvolna rozložit reformní křídlo a režim zuby nehty udržet bez pomoci zvenčí, což je však málo pravděpodobné. 

Historie však nezná kdyby.

Ne, je to vysoce pravděpodobné, protože naše západní hranice nebyly garantovány. Platila Hallsteinova doktrina.