Spojené státy a Evropská unie pořád hrozí zesílením ekonomických sankcí na Rusko. Takovéto sankce je třeba zvažovat velmi obezřetně, aby se neobrátily proti samotným autorům těchto sankcí. Tato obava je důvodem, proč dosud žádné velké sankce nebyly uplatněny. V reálu se spíše jedná o rozhodnutí podobná, přeneseně řečeno, neurochirurgickému zákroku.
Spojené státy obchodují s Ruskem výrazně méně nežli Evropská unie, proto se na první pohled sankcí moc bát nemusí. Tak tvrdé sankce, jak byly přijaty proti Íránu – například odstřihnutí od mezinárodních finančních transakcí – si Spojené státy dovolit nemohou. Alespoň ne bez hlubší analýzy dopadu takovýchto sankcí zejména na americké banky.
Rusko by v takovém případě mohlo „zvesela“ vyhlásit default s odvoláním se na technickou nemožnost splácet své dolarové závazky. Týkal by se nejen Ruska jako takového, ale i dolarových závazků ruských společností, včetně bank.
Něco takového si Spojené státy hodně rozmyslí.
Velké sankce si velmi rozmyslí i Německo – vůdčí země Evropské unie, které je, závislá na dodávkách komodit z Ruska.
Německo je klíčovým ruským obchodním partnerem v rámci EU. Obchodní výměna mezi těmito dvěma zeměmi je důležitá pro obě strany. Rusko je 11. největším obchodním partnerem Německa, ruský export činí přes 36 miliard euro. Z ruského exportu ropa a plyn dosahují 85% (více, než činí unijní průměr) a pokrývají více než třetinu německé spotřeby těchto surovin. Rusko si snaží takovéhoto odběratel předcházet, proto mu poskytuje slevy výměnou za dlouhodobé kontrakty. Německo naopak sotva schválí dramatické sankce směr Rusko.
Německý export do Ruska dosahuje 40 miliard euro, je na něm závislých přibližně 300 tisíc pracovních míst, zejména ve strojírenském a automobilovém průmyslu. Ani Německo si nechce rozházet takovéhoto obchodního partnera. I zde dojde maximálně na slovní přestřelku pro média.
Výsledkem nebudou žádné velké sankce proti Rusku.
