Seoul v roce 2013 - Turisti jako turistická zajímavost

Ne až tak obvyklá destinace pro turisty, mnohdy opovrhována kvůli bezpečnosti, režimu severních sousedů a nevím kvůli čemu všemu ještě. Na týden dovolené to tu asi úplně není, ale pár dní jako součást jiné cesty se mi zdá jako ideální kombinace k prozkoumání naprosto odlišné kultury, zajímavé země, zvyků, lidí, atd. Seoul má co nabídnout a určitě to není zaostalé, nebezpečné a špinavé velkoměsto.

My měli tu možnost Seoul naštívit hned po cestě z Hawaii, kde nám zůstalo 22 hodin na přestup a ty jsme hodlali řádně využít. Nebál jsem se, že nemám připravený žádný itinerář ani zjištěné žádné informace dopředu (prostě jsem zase nestíhal), protože jsme měli domluveného místního průvodce - Sheenu, kterou jsme potkali na jejich studiích na začátku roku v Izraeli. Ta se nás s chutí zhostila a naplánovala nám program tak efektivní, abychom stihli vše nejdůležitější.

Ještě večer po příletu (a hodině jízdy z letiště Incheon vlakem do centra města) jsme se šli projet do skanzenu, kde jsou krásné původní korejské vesničky a také hned vedle se prolínající čtvrť bohatých, kde jsou vidět nádherné supermoderní stavení s asijskými auty před vjezdem, jako v Japonsku.

Odtud to není daleko na hlavní ulici, kde jsou mimo různé restaurace také suvenýry a sem tam i nějaký turista! na ulici Itaewon najdete vše, co potřebujete pro to, aby jste mohli přijet domů s nějakými suvenýry prokazujícími to, že jste byli opravdu v Seoulu. My byli na Insadong, kde je to dost podobné. Zážitkem bylo testování místní pochutiny v nějakém těstíčku. Skoro určitě bych si pamatoval, co to bylo, jak se to jmenovalo a jak to chutnalo, kdyby si mě u toho neprohlíželo asi 50 korejců a nepřiskočila za mnou po chvíli reportérka, která si mermomocí chtěla udělat fotku do novin s turistou, který přijel do Seoulu a ochutnává místní pochutiny. Prodavači z obchodu mi potom děkovali, že jsem dal svolení k fotografii, tak snad jim to pomůže v popularitě.

Dalším našim cílem bylo ochutnat místní kuchyni, protože já jako milovník té asijské jsem byl velmi natěšen na další kulinářský zážitek. Překvapilo mě, že naše hostitelka (a její kamarádka Yuree) nám radši ani nevysvětlovaly, co že to na večeři objednaly. Potom mi to došlo. Tedy jakmile donesli z kuchyně asi 10 ruzných talířků, omáček, polévek, apod. Chuť byla dost různorodá, většinou ostrá, kořeněná, jindy ale dost neidentifikovatelná. Prý je to normální takto to namixovat a potom si brát od všeho trošku. Odcházeli jsme plně nasyceni a spokojeni. Cena velmi přijatelná v porovnání s českou večeří v restauraci.

Ještě po veřeči jsme sedli do taxíku, které jsou tu také velmi levné a vyrazili jsme do kopce na nejvyšší bod města - Seoul tower. Tady je krásný výhled na celé město, které svítilo všema barvama. Dá se i vyjet nahoru do věže, ale i pohled zespodu věže stojí zato. Je to velmi oblíbené místo místních párů i kamarádů, kteří sem místními autobusy vyjíždí a tráví tu čas. Autobusy tu jezdí snad do půlnoci.

Bohužel potom už začalo pršet a tak jsme setkání pomalu ukončili. Byli jsme docela dost unavení, jelikož tento den pro nás díky časovému posunu byl asi o 8 hodin delší a tak místních 11 hodin pro nás bylo už časně ráno na hawaji.

Další den ráno jsme už bez naší průvodkyně, ale vybaveni radama, kam se vydat, jsme se vydali hledat metro. Nechtěli jsme ztrácet čas a tak jsme se začali u cesty ptát, kudy tudy na metro. Po několika sekundách u nás zastavilo policejní auto, které se ptalo, co potřebujeme. Naznačili jsme, že metro a oni, ať si nastoupíme. Nedivili jsme se, neobávali, jen zkoušeli komunikovat. Anglických pár slov vystřídal monolog z mojí strany, aby řeč nestála. Nerozuměli nic, ale to nevadí, babičky v Iránu komunikují prý podobně :-) Vysadili nás u stanice metra, usmáli se a poprosili, zda se můžou s námi vyfotit. Kde se tu ještě nezviditelníme...

Dojeli jsme ke královskému paláci Gyeongbokgung, který je také označen jako památka UNESCO. Procházka tady je příjemná, je to rozsáhlý komplex a pro toho, kdo nic podobného ještě neviděl to je jistě kulturní zážitek. Jinak je to podobné jako Zakázané město v Pekingu.

Jak je nám zvykem, tak na poslední chvíli jsme se vydali na letiště, kde jsme ještě chvilku vstřebávali krásu, přehlednost a vybavenost haly i terminálů. Právem je letiště v Incheonu označováno již 3 roky po sobě jako nejlepší letiště na světě. Je tu krom různých obchodů, veřejného kluziště a nebo výstavy Harley Davidson třeba volný internet a veřejně přístupné dobíjecí stanice pro notebooky a telefony. Příjemné sezení a nebo třeba možnost sprchy zdarma, jak bývá většinou zvykem jen ve VIP saloncích (kterých je tu tedy taky dost, ale naše skromná City ČSA Maestro card tu bohužel nestačí :-))

Celkové hodnocení: 7 z 10ti

Úroveň angličtiny: 6 z 10ti