Azerbajdžán v roce 2013 – tradiční či netradiční výlet?

Já si to nevymyslel, jet zrovna do Azerbajdžánu, ale když už nám tam Wizz Air otevřel z Budapešti novou linku a letenka byla k sehnání asi za 400 Kč, kdo by to tam nechal “ležet”, že? Ze zkušenosti z jiných států a českou vypočítavostí jsem si taky myslel, jak jednoduše a levně vyřeším vízum do této zěmě. Přepočítal jsem se. Pravdou ale je, že jsem byl na tuto zemi velmi zvědavý...

Většinou lze vydat tranzitní vízum do nějakých 3-4 dnů, pokud do země jen přiletíte a další letenku máte z jiné země. K tomu nová linka z Kutaisi v Gruzii přímo vybízí, takže jsem dal dokupy letenky Budapešť-Baku, Kutaisi-Kyjev-Budapešť. Pravda, Kyjev tam není náhodně. Přímá linka do Budapešti sice také existuje, nicméně přes Kyjev to bylo jednak levnější a jednak jeden den na návštěvu Kyjeva, který mi zatím do sbírky chyběl, není k zahození. Nachystal jsem si tedy všechny potřebné formuláře pro tranzitní vízum a hurá na ambasádu do Prahy. Tam mě pan velvyslanec zchladil, že toto není možné, že bych musel v případě tranzitního víza zůstat jen v tranzitním prostoru, což je místní letiště. No tak pěkně děkuju. Chvilku jsem byl bezradný a vypadal, že jsem právě ztratil smysl života. Odvolával se na Gruzii a Arménii, kde víza nejsou vůbez potřeba. Chválil jejich zemi a nakonec se mi podařilo nějak zázračně ukecat velvyslance, aby mi zkusil něco zařídit. Za týden jsem dostal business vízum na 3 dny, moje blonďatá spolucestovatelka, která se náhodou svezla s tímto velvyslancem jeho firemní károu, dostala vízum na 5 dní. Neřeším, radši.

Nachází den D a jelikož shodou náhod je tento let stým v pořadí, který letím, kupuju v Budapešti v duty-free šampaňské, které nám později v letadle Wizz zakáže, že to není koupeno u nich. Tak to dopíjíme jako správní burani asi ve 2 ráno na letišti v Bakú, co na tom, že to je islámská země, kde je pití na veřejnosti zakázáno a už vůbec u žen...Správný start do nového dobrodružsví.

Ráno moudřejší večera, po šlofíku po náročném večeru hledáme autobusák, který nacházíme až po dlouhém hledání. Tedy zastávka žádná, ale je prostě u autobusů. Nakonec jsme se dali do řeši s místníma (taxíkem jsme fakt jet nechtěli), ten nám zařídil soukromé auto, ve kterém jsme jeli čtyři a jeli jsme za 1 manat (1 euro) k nejbližší stanici metra ve městě. Dojeli jsme až do historického centra města, kde jsme si prošli chrám za hradbama, zahrady, mešitu, pokecali s místníma babuškama u kasy a pokračovali dál po městě. Vydali jsme se na kopec mimo lidi, museli jsme se trošku aklimatizovat, srovnat s prostředím, kulturou, atd.

Z kopce jsme omrknuli město shora, zjistili, kde je kolonáda, stadion, mrakodrapy, lákala nás TV věž, na kterou se ale nedá jít. My tím zabili dost času, škoda. Chtěli jsme ještě na hořící plyn nedaleko Baku, ale kdosi nás nasměroval špatně, resp. za tmy jsme dojeli na stanici metra, kde nic nebylo, tak jsme jeli nazpět.

Ráno to zkoušíme znovu. Jedeme na stejnou stanici a dozvídáme se, že musíme dál autobusem, asi 20 minut. To byla pravda, paní v autobuse už věděla, kam chceme, tak se zeptala jen odkud jsme, po sdělení čechia už se usmívala, zaplatila za nás maršutku a vyskočila s náma. Ukázala kterým směrem se máme vydat, po projití brány jsme opravdu tady. Zaplatit symbolické vstupné a...přístřešek s hořícím plamenem. Někdo psal, že už to je umělé, aby jim to hořelo a měli na co lákat turisty. Místní však říkají, že to je prostě přírodní dar a plyn už tu hoří od nepaměti. K tomu v jeskynních místnostech okolo nějací pračlověci v různých polohách. Místní průvodkyně zarytě vyprávěla, ale když byli s ostatníma u druhé komnaty, my už pomalu zase vycházeli ven. Omrknout a zase zpátky. Projíždíme kolem ropných skvrn. Tady je to normální.

Dalším bodem na cestě je Gobustán – pouštní město, kde jsou jedny z největších písečních sopek na světě, které jsou stále aktivní. Je tam také muzeum skalních hieroglifů. Autobusem to sem trvá asi 2 hodiny z Bakú.

Nicméně tady je potřeba vyhledat nějakého statného maršutkáře s Ladou, aby projel asi 8 km dlouhou hrbatou a prašnou cestu až k sopkám. On si vás teda asi spíš najde sám a nabídne celodenní okruh po všech zajímavostech v okolí. Chceme hlavně sopky a potom případně hieroglify, tak to ukecávám na 15 manatů. Normální cena, co jsem četl na internetu je přes 30 manatů, což potvrzuje taky původní nabídku taxikáře. Jenže oni jsou tu všichni tak trošku vyčůraní, takže mi na sopkách nenápadně a kamarádsky řekl, že jestli chceme ještě do muzea na hieroglify, tak si máme připravit dalších 10 manatů. Tak asi takto naše zdánlivé kamarádství zase skončilo a mě absolutně utlumil chuť ještě něco tady navštěvovat.

Chceme jet přes celý Azerbajdžán na severozápad země a další den překročit do Gruzie, jelikož mě končí vízum. Jede tam taky autobus, ale já preferuju noční vlak, kde se člověk aspoň v klidu vyspí. Nabídl nám tedy, že za 2 manaty nás hodí do vedlejší vesnice, odkud vlak pojede. Nic jiného nám nezbývá, než mu věřit. Vyhodil nás u svého kamaráda v nádraží hospodě, která vypadá zezačátku jako dobrá žrádelnice. Prý tam ještě turistu neměl a bude se o nás starat a dá nám výborný šašlik, který prostě musíme v Azeru ochutnat. No to by byla povídka sama o sobě, jak místní dokážou chtít turistu totálně oškubat. Skočil jsem pro lístky na noční vlak, které stály 9 manatů, ale já platil za každého 10. V tu chvíli jsem to neřešil. Po cestě jsem dostal pozvání na čaj od mašinfíry u nádraží, trošku jsme pokecali, tak to bylo přátelské. V nádražce nás ještě pozvali nějací místní kluci na čaj, tak jsme taky trošku pokecali a vyměnili kontakty. Potom přišla chvíle zúčtování, připravili nám účet na 26 manatů. No tak to bychom už levnější večeři měli v Praze na Kampě. Tak jsem se začal bránit, protože jsem přesně tušil, o co tady jde. Za chvilku přišel náš nový kamarád mašinfíra, tak jsem si ho chtěl vzít na výpomoc. Ten ale stáhnul uši a nic neříkal. I tak jeho přítomnost pomohla k tomu, že to najednou bylo 16 manatů. Naštvaně a skoro bez peněz jsme se sbalili a šli na nádraží. Mašinfíra se jen vyjádřil, že to je prostě tak, že jsme turisti a už asi nikdy nepřijedeme, tak to na nás místní zkouší. Na místního by si to nedovolili. Marně jsem se snažil jim říct, že si tím moc dobré jméno nedělají (snad to bylo jen mojí špatnou ruštinou). Taky jsem si musel rýpnout, proč jsme platili 10 manatů místo 9 za lístky na vlak, přičemž se hned náš kamarád koukl na prodavačku lístků, která s náma taky na lavičce koukala na vzdálený plamen hořícího plynu, který tam před týdnem prasknul a ještě ho prostě nikdo nepřijel opravit. Chvilku tam vedli družnou a vášnivou debatu, poté se na mě mašinfíra otočil a mávnul rukou, ať to nechám bejt :-)

Noc ve vlaku byla naprosto pohodová, sami 2 v kupé pro 4, v noci krásné drncání vlaku jedoucího průměrnou rychlostí 30 km/h, ale ráno v 9 hodin jsme byli téměř na samém druhém konci Azerbajdžánu. Paráda. Vystupujeme z vlaku a ptám se děžurné, jak daleko je městečko Zaqtala, kam jsme chtěli zavítat, že prý má být hezké, kousek od hranic s Gruzií a je tu celkem známý kostelík ve skále, na který ale moc turistů nejezdí, protože je to prostě z Baku daleko. Děžurná pokrčila rameny, že netuší.

Taxikáři se na nás zase sběhli jako včely na cukrovou vatu. Všichni tvrdili, jak je to daleko, tak se ptám policajta. Ten říká, že asi 5 km. Z původních 10 lari tedy taxikář ustupuje na 2 lari, což už je pro nás dostatečné uspokojení ze smlouvání, tak jedeme. Procházíme městečko, bavíme se s nějakýma fajn lidma, hledáme infocentrum, marně, hledáme kostelík ve skále, který je tu všude na plakátech a cedulích, marně. Hledáme cestu na hranice s Gruzií, marně. Odkazují nás do vedlejšího asi 15 km vzdáleného městečka Balakan, které je úplně u hranic. Jedeme tam zase náhodou nějakým taxíkem, co nám zastavuje na zastávce a nabírá nás za cenu autobusu. Ten nám samozřejmě tvrdí, že do Gruzie nic nejede a že nás na hranice za drobný obnos hodí. Ani nemáme už skoro žádné peníze, takže odmítáme.

Nevěřím už nikomu a po tom, co jsem v předchozím městečku viděl autobus do Kyjeva a dokonce do Moskvy, musí přece něco do Gruzie jet. Přistáváme na místním autobusáku. Ptám se v kase, ale paní nic neví. Ať se prý jdu podívat dozadu, že tam nějaké autobusy do Gruzie stojí. Taky že stály. Dokonce asi 10 v řadě.

Všechny s gruzinskou SPZ. Ptáme se a všichni jedou do Gruzie. Jeden za hodinu, další za půl hodiny, další za 20 minut a prý nás vezme zadarmo, že jsme Češi, kamarádi. Hmm, kde je jen zrada? U hranic zastavujeme a tankujeme divným způsobem 750 litrů nafty. Prý jezdí do Azeru 2x denně a vydělá si denně 200 lari, což je na gruzince skoro králem. No tak už chápu, proč nikomu nevadí, že jezdí všichni prázdní.

Na hranicích přecházíme stejně jako pěší, takže to nikomu ani přijít divné nemůže.

Celkové hodnocení: 7 z 10ti

Úroveň angličtiny: 1 z 10ti