Taky máte blbou náladu? A co se s tím dá dělat?

Naposledy jsem tady říkal, že jsem optimista. Nemyslel jsem to tak úplně vážně. Stačí si pustit rádio, televizi,  juknout na sociální sítě a máte zaděláno na problém. Těch špatných zpráv se na nás hrne takové množství, že není divu

že ve společnosti vládne blbá nálada. 

Mám už leccos odžito a pokud mne paměť neklame, tak tomu bylo vždycky. Za mého mládí tj. v dobách tzv. normalizace se ve spoustě rodin mluvilo jinak doma a jinak ve škole nebo v zaměstnání. Existovaly samozřejmě výjimky, které potvrzovaly pravidlo. Například v rodině současného prezidenta Petra Pavla. Tam bylo svého času jasno, že jdeme tou správnou cestou a že si ji nenecháme rozvracet těmi kapitalistickými zloduchy z Wallstreetu.

Bývalý prezident Václav Havel to měl trochu jinak a vnímal, že té blbé nálady je už přespříliš a že je třeba nějaké změny. Paradoxní na tom je fakt, že ta současná blbá nálada až moc připomíná poměry ve společnosti před listopadem 1989. Částečně je to tím, že toho socialistického myšlení jsme se nikdy nezbavili a v současné době je realitou prakticky v celé EU. 

Papírově sice stále ještě existuje svoboda slova, ale téměř každý bedlivě zvažuje, co na veřejnosti či v zaměstnání řekne nebo neřekne. Cenzura sice oficiálně neexistuje, ale autocenzura je praxí všedního dne. Málokdo si může dovolit říct na rovinu, co si myslí, že je dobře nebo špatně, protože se nechce společensky znemožnit nebo přijít o dobře či méně dobře placené místo. To si můžou dovolit pouze lidé, kteří jsou už "za vodou" nebo ti, kteří už nemají co ztratit.

Tyto řádky píši s tím, že co na srdci to na jazyku, ale musím si taky dávat pozor, že ani tady nejde napsat svobodně všechno, co si myslím nebo co bych chtěl, protože administrátoři blogu by hned zasáhli a stáhli článek z hlavní strany blogu. V horším případě jsou nepohodlní blogeři odejiti navždycky. Možná je tento můj příspěvek tady taky poslední. Už delší čas totiž uvažuji o tom, že odejdu odtud sám, protože už mne to tady nebaví. Míněno tady na blogu iDnes. 

Jinak odejít z tohoto světa, ještě v úmyslu nemám, ale ani nehodlám emigrovat. Beztak není kam a v mém věku by to bylo hodně adrenalínové dobrodružství. A Česká republika je pořád dost dobré místo k životu a většina z nás se má v porovnání se zbytkem světa víc než dobře. Není třeba mít pořád blbou náladu či deprese.  Je spousta věci ze kterých se radovat lze, ale někdy se blbé náladě člověk nevyhne.  

Například včera jsem ve víc než dobré náladě vyrazil do Edenu na zápas Slavia vs Hradec Králové. Jen málokdo čekal, že červenobílí doma nezískají všechny tři body a že v Edenu poprvé v sezóně ztratí. Upřímně řečeno nedalo se na to koukat a aby toho nebylo málo, Křetínského domluva rozhodčím už nese své ovoce. Sparta vyhrála v Liberci nikoli proto, že by byla lepší, ale protože rozhodčí v jejích posledních zápasech nepískají rovinu. A pokud ano tak tu hodně nakloněnou. 

Nicméně komise rozhodčích dnes vydala prohlášení, že všechny tři pokutové kopy pro fotbalisty Sparty v posledních minutách zápasů 29. a 30. kola byly nařízeny správně.  Což ve svém důsledku znamená, že v této souvislosti není moje blbá nálada namístě. 

Začal jsem politikou a skončil u fotbalu. Ostatně stejně to jsou spojené nádoby. Politka a sport. Osobně jsem rád, že jsem dnes nemusel nikam do prvomájového průvodu a že si tady mohu zatím svobodně postěžovat, co mne trápí, protože vím, že to není samozřejmost.

Svátek práce jsem prožil už v klidu. Strávil jsem ho totiž pouze doma na zahrádce první letošní grilovačkou. Dobré jídlo a pití je jeden z příjemných způsobů, jak zahnat blbou náladu. Možná právě proto je kolem nás tolik tlustých pardón obezních lidí.

Ať tak či onak pořád je mnohem víc věcí, které mi dělají radost, ale o tom až příště.  Bude se to jmenovat: Mých deset tisíc kroků denně