Staronoví přátelé

Všichni potřebujeme přátele. Přirozeně máme potřebu se bavit, sdílet zážitky, zájmy a názory. Je to naše přirozená potřeba, potřebujeme to a vyhledáváme.

Pak, když konečně máme pocit, že jsme ty pravé přátele našli, přijde těžko popsatelný pocit. Na začátku jsme strašně rádi, že někam patříme. Máme zábavu, stejné nepřátele, stejný pohled na svět, stejné problémy. Zvládáme to - máme totiž přátele. Jenže co je onen všemocný element, který z tak úžasného světa přátelství udělá každodenní rutinu? Kdy dojde, k situaci, že se toho úžasného přátelství přejíme a chceme najednou odlišné, úplně jiné? Máme pocit, že nám kamarádi už nemají co nabídnout? Nebo se snad nedokáží přizpůsobit změnám v našich hlavách? Jsme my ti, co se mění nebo jsou to oni?

Proč je těžké pochopit obrovské rozdíly ve vnímání starých a nových přátel? K těm novým jsme obezřetní, ne tak otevření, a neustále čekáme na to, čím nás ten člověk překvapí a co nám přinese. Na staré přátele pohlížíme s respektem, pochopením a možná i pokorou, cítíme z nich jistotu a určitou možnost záchrany. Před nimi si už dávno nestřežíme soukromí a rozhodně si nebereme servítky.

Staří přátelé sice pro nás nejsou tak atraktivní jako ti noví, ale právě jeden nový kamarád nás může donutit k tomu, abychom si uvědomili, jak moc ty staré potřebujeme ………