Generace opravdových přátel

Byl to jeden z těch letních večerů, kdy je vám ještě v jednu ráno teplo a všude kolem slyšíte cvrčky. Seděl vedle mě a poslouchal přepsaný příběh o tom, jak do mého života nastoupila generace opravdových přátel. Bral jsem to jako samozřejmost, ale proč jsem mu to vlastně vyprávěl? V závanu dalších narozenin a touhy po mém dospělejším já, tu všude kolem létají facebookové zámečky, které chrání mé soukromí. Proč jsem si ho nechránil tentokrát? Chtěl jsem snad, aby se i on stal jedním z opravdových přátel nebo jsem skrz svůj vztah k přátelům chtěl představit sám sebe?

Čím více hledám kořeny vzniku prvního opravdového přátelství, tím víc zjišťuji, jak moc jsem toho zapomněl. Neustálé procházky minulostí, prohlížení starých fotek a poslouchání dobových songů – to všechno jen recykluje můj sentiment a podtrhává račí vlastnosti. Uvědomil jsem si, že tím, jak se pořád dívám zpátky a snažím se pochopit svá rozhodnutí, využít zkušenosti a vyhnout se potížím, tak tím nevědomky minulost dost znatelně přepisuji. Najednou je řízení restaurace práce snů, najednou je tolik nechtěná naivita cenná kvůli opravdovosti a lidé, kteří mě na gymplu tak štvali, teď obdivuju a chápu je. Jako kdybych si vybíral ten úhel pohledu, který se mi zrovna hodí – postižení studiem PR nebo vyčůranost? V každém případě tu je něco, co jsem v minulosti vždycky našel a to je touha po opoře, jistotě a zadních vrátkách. Pak přišla maturita a my všichni se přirozeně ocitli mimo své středoškolské přátele a začali bojovat ve světě univerzit. To mě ještě víc donutilo uvědomit si, kdo tu pro mě vždycky byl, kdo mě vážně zná, ocení mou podporu a bude pro ve mně ve chvíli, kdy se můj domeček z karet zase otřese v základech. Přišlo mi to jako přirozená věc, nedokázal jsem být tolik zahleděný do sebe, abych se nevídal s lidmi, kteří ke mně prostě patří. Ale až teď zjišťuju, že jsem byl jediný, kdo to dělal.

Každej je jinej, máme jiný názory, cíle, jinak o sobě přemýšlíme, máme naprosto rozdílný vztahy s rodinou, jinak vnímáme studijní a pracovní příležitosti a koneckonců jsme odlišní i ve vztahu ke kamarádům. A jak jsem se tak díval kolem, zjistil jsem, že ten můj vztah k nim je celkem přehnaný. Většina lidí má jednoho nejlepšího přítele, k tomu pár kamarádů a spoustu známých. Dejte si ruku na srdce a zeptejte se sami sebe, jak často se vídáte se svým nejlepším, opravdovým kamarádem? Jednou za měsíc je asi málo a denně by to nešlo. Co třeba dvakrát týdně? Pokud v tom není ani práce a ani škola, tak vám gratuluji, máte vážně někoho, kdo je s vámi v kontaktu a kdo si ten titul vážně zaslouží. Jenže kdo má dneska na opravdové přátelství čas? Jeden můj kamarád je ideální příklad tzv. Žraloka. Jednou z něj bude opravdu úspěšný muž s kariérou a velkou rodinnou, ale teď dokonale reprezentuje tu část lidí, kteří jsou zaměřeni na svou práci, školu, chtějí se někam posouvat, přemýšlí v číslech a srovnávají se s profíky. On na žádná opravdová přátelství nemá čas a kromě rodiny a spolubydlících, má prakticky jen mě. Vždycky cítím tu povinnost mu do jeho života přinést trochu lidskosti. Jiný příklad je má kamarádka, která by mohla reprezentovat tzv. Starší dceru. Je zodpovědná, chytrá a polorozpadlou rodinu se snaží držet pohromadě tím, že trpí matčiny nedospělosti, zatímco jen zírá nad vývojem mladších sourozenců. Zvládat domácnost, školu a nedej Bože brigádu jí dává dost zabrat na to, aby si aktivně hledala další spřízněné duše. Vždycky cítím povinnost jí říct, aby si na sebe udělala čas. Stejné je to i s jinými kamarády, kteří jsou zapleteni do nevyřešených vztahů, problémů spojených s bydlením anebo se pod vidinou kariéry přátelí pouze a jenom s lidmi z oboru nebo dané firmy. Jejich přátelství jsou tak zahrnuty do pracovních smluv a jsou stejně křehká jako stabilita pracovní trhu.

A tak jsem potom všem zjistil, že se mi ten boj za upřímnost a obava ze ztráty lidí, kteří ke mně patří, vážně vyplatila. Jde jen o to si uvědomit, co a koho vlastně potřebujete. Můžeme zas prohlásit, že jsme každý jiný a každému vyhovuje jiná intenzita přátelství a jiný počet těch důležitých přátel, to rozhodně ano, ale nebuďte sami. Nepřemýšlejte teď o tom, zda jste sami nebo ne, tehdy jde to totiž jen o pocit a ten vás vždycky oklame.  Jde o tu jistotu, že ta sms přijde, že spolu na to pivo půjdete a rádi si oba uděláte čas. Jistota, která se pěstuje měsíce a někdy i roky.

Nebuďte sami!