My všichni se na své životní cestě ocitáme v situaci, kdy si pokládáme otázku:,,Co bude dál?“. Nejvíce se to týká právě studentů. Mladí lidé ve věku od osmnácti do pětadvaceti let zažívají vstup do dospělosti, ke kterému patří určité rozhodování a plánování. Jsem jedním z nich a budu se snažit objasnit to, co způsobuje au-pair mánii, proč tisíce mladých lidí utíká do zahraničí, jak se rodí kariéristé a věční studenti nebo jaké problémy mají předčasní rodiči.
V České republice žije zhruba milion lidí ve věku mezi osmnácti a pětadvaceti lety. jsou to právě oni, kteří se zasloužili o zdvojnásobení vysokoškolských studentů za posledních deset let. Napomohl tomu i boom soukromých škol, těch je už na našem území více než čtyřicet. Vzhledem k dlouhodobé nízké porodnosti se nedá očekávat, že tento trend bude probíhat donekonečna. V příštích letech dosáhne naše země maxima vysokoškolských studentů, které pak bude přirozeně závislé na demografických změnách. Přesto tu hovořím jen o 40-ti procentech této věkové skupiny. Zbylá většina lidí nastoupí do povolání, začne podnikat nebo odjede do zahraničí. například minulý rok využilo program Erasmus 4 616 studentů.
Data mluví jasně, lidé chtějí studovat. Jsou motivováni především jednodušším nalezením povolání, které se podle odhadů s vyšším vzděláním zvyšuje. Přesto mám zkušenosti, že i samotní rodiče jsou ti, co nás navádí na terciální vzdělání. Už jen existence možnosti, kterou naši rodiče neměli v nás nutně vyvolává spekulace. Otázkou je, zda jim podlehneme. Statut studenta skýtá mnoho výhod a málokdo z nás si chce zvykat na tvrdý život dospělých. Vysoká škola u některých znamená prodloužení bezstarostnosti života u rodičů. Na stranu druhou existují lidé toužící po jednoduchém a bezproblémovém usazení. Dokonce najdeme případy, kde jsou kombinovány studentské životy s rodičovskými povinnostmi.
Nezapomínejme na vědce, právníky, lékaře, kteří musí dlouho studovat ať chtějí nebo ne. To jsou oni, věční studenti. Lidé, co v sobě našli sílu i trpělivost absolvovat vzdělávací systém, na jehož konci je tolik požadovaný titul, uznání a nechybí ani pořádný plat. Tak to vidí mladý nezkušený člověk. Cestou nahoru se pochopitelně počet cílevědomých studentů zúží o ty neúspěšné. Záleží na škole, jako takové, ale studium na VŠ není pro každého, ne každý dokáže přinést oběti. Ty jsou pro mnohé začínající studenty stále utajené, jejich odkrytí nám může zničit naše cíle. Potom se jen vracíme k otázce: ,,Co bude dál?“.
Studium je jen jedna z možností. Co třeba nadšený kamarád, co vypráví o svých získaných zkušenostech, jak se zlepšil v angličtině nebo o tom, kolik si v té Anglii vydělal peněz. Jiné se do zahraničí vypravují proto, aby zachránili své životy a vynahradili si tak nedosažené. Je to řešení? Většina z nich se pak vrací s pokorou. Jsme jinak vychovávaní, máme jiné zvyky, normy, fungujeme odlišně. Všechny naše postoje jsou neustále zkoušeny seznamováním se s cizími pravidly. Zařizovat si život je velmi těžké, lidé co odjeli do zahraničí to tam mají těžší. Co čekali? Část z nich se vrací s vděkem za to, že jsou vůbec Češi. Jiní tam zůstávají, zakládají rodiny a budují si kariéru. U mladých dívek je oblíbené začít v zahraničí pracovat jako au-pair. Bydlí u rodin, které jim za péči o děti poskytují domov se stravou. Je to příjemná forma pro zisk zkušeností. Možná takhle začíná ten příběh Čechů žijících v cizině...
Oproti mladým se silným smyslem pro dobrodružství, co objeli svět a z velkých prázdnin se vrací až po třicítce tu jsou poněkud konzervativnější, mladí rodiče. J jedno jestli je potomek plánovaný, nebo jestli mají po svatbě. Mají dítě a vztah, to je pro ně to hlavní. Jak se k tomu staví? Musí být těžké přejít z bezstarostnosti na odpovědnost. Navíc se mění i jejich osobní profil, už tu nejsou jen jejich sny, ale i závazky. Život s dítětem nabourá plány. Jsou tito lidé Šťastní? Upřímně nejšťastnější výraz jsem viděl na svém bratrancovi, když se mu narodila dcera. Všechny ty rodičovské povinnosti jsou zřejmě to nejmenší na světě, když to děláte kvůli vlastnímu dítěti, kousku vás samotných. Ptají se mladí rodiče co dál? Nejspíš ne, s dítětem je totiž jasné, co následuje. Po mateřské školce škola základní. Podpora mimoškolních koníčků, výběr střední školy až se dostáváme k otázce: ,,Co dál?“. Takže vlastně ano, rodiče, i ti mladí, si kladou otázku: ,,Co dál?“. Neptají se přitom na svou budoucnost, ale na perspektivy svých dětí. Z toho se dá vyvodit, že lidé se stávají rodiči, aby nemuseli myslet na to, co bude dál. Svým způsobem tuto otázku předávají jako břemeno svým dětem. To ovšem neznamená, že se této zapeklité otázce vyhnou, naopak. Na budoucnosti svých dětí rodičům kolikrát záleží víc, než na té vlastní.
Lidé tedy stále více studují ať už v zahraničí nebo u nás. Povznáší to vzdělanost našeho národa a zvyšuje náš osobní potenciál. Jezdíme do ciziny abychom si odpověděli na otázku: ,,Co bude dál?“. Upadáme do rodičovství, na které se často ani necítíme. Co dál? Otázka, která doprovází každou generaci v nejrůznějších okamžicích života. Můžeme vyzkoušet všechny různé životní cesty až nakonec zjistíme, že to nejdůležitější je to, co tu po nás zůstane. Naše budoucnost, naše děti.
