Čas jako nedostižná hodnota našeho žití

Čas, ten všemocný, proti kterému nic nezmůžeme. Nutí nás se zamyslet nad tím, jak čas využít, jak něco nepromeškat, jak ho neztratit. Čas je nedostižná hodnota, která nás všechny doprovází ať chceme nebo ne. A přesto, že máme pocit, že všechno rychle utíká, my ho často nestíháme. Stává se z něj měřítko našeho žití a my se jen ptáme: ,,Proč to všechno trvá tak dlouho?“

A opravdu to trvá dlouho. Je jedno jestli se bavíme o procesech v práci, vztazích nebo dospívání. Trvá měsíce a někdy i roky, než si utvoříme konečný názor na danou věc. S odstupem času všechno vypadá naprosto jinak a my zjišťujeme, že bychom se třeba rozhodli jinak. Jindy objevujeme  veliké skutky ve věcech, které nám připadaly naprosto obyčejné. Často tak měníme své životy ve snaze prožít ten čas, který máme nejlépe jak můžeme. Zpětně někdy litujeme, ale uklidňuje nás slovo zkušenost. Jenže to je právě to, co mě na času štve nejvíc. On totiž mlčí. Neřekne nám, že mrháme čas, nebo naopak nás nepodpoří, když máme být trpěliví. Čas je totiž místo, kde hledáme hranici, kdy ještě setrváme, budeme trpěliví, nebo to vzdáme a začneme hodnotit prožité. Jenže proč všechno trvá tak dlouho? Proč se v práci zaučujeme měsíce a měsíce, jen proto abychom ve finále stejně odešli jinam. Proč si roky tvoříme kamarádské vztahy jen proto, aby se naše cesty jednou rozešly. Proč se lidé rozvádí s tím, že jim bude lépe a přitom jim trvá roky než se dokonale oprostí od člověka, kterému se před bohem přislíbili.Proč v jednu chvíli litujeme, že bydlíme ve čtvrti, ve které bydlíme a po přestěhování se steskem vzpomínáme. Tak je to se vším …

Věci prostě chtějí svůj čas, otázkou je, zda jim tento čas dáme. Jenže čas nám neřekne, jestli se na to hodíme, zda nám to něco přinese, to čas nedělá. On jen nemilosrdně pokračuje dál, tam někam do neznáma. Jediné, co nám může pomoci, je intuice, instinkt a zkušenější lidé. Bohužel, jsme často zaslepeni svými ambicemi, ovlivněni okolím a nebo taky moc hrdí na to, abychom svůj život svěřili do tak abstraktních věcí. U zkušenějších lidí je hned několik problémů. Bývají starší a my si automaticky říkáme, že naší generaci nemůžou rozumět. Pak se ptáme, zda si jich opravdu tolik vážíme, že jim dovolíme radit nám do života. Nakonec, ale stejně zjišťujeme, že sebezkušenější člověk nám nemůže poradit v našem životě, ve kterém si my určujeme pravidla, dáváme cíle a hodnotíme zažité. Přesto, že jsme každým dnem zkušenější a víme kolik času čemu dát, jistotu mít v tomhle nikdy mít nebudeme.