Informace, které se k nám dostávají ze zdrojů, které vnímáme coby důvěryhodné, jsou z větší části přinejmenším zdeformované polopravdy. Dezinformační kampaně probíhají stále a cíleně a jejich původci obvykle zůstávají v pozadí.
Opět bude řeč o pokřiveném vnímání reality, dezinformačních kampaních, výrobě veřejného mínění a propagandě. Protože systém bez lhaní svým otrokům není schopen fungovat. Což provádí prostřednictvím novinářů. Ti se tím pochopitelně nechlubí, mnozí jsou jen stejně zneužití jako jejich čtenáři. A mám na mysli všechna média.
Dezinformace nejsou žádnou novinkou. Odjakživa to byl obor podnikání dosti podobný jiným známým a příbuzným činnostem, jako je travičství, alchymie, advokacie, herectví nebo držení úřadu.
Nejslavnější obecně známá historka tohoto druhu pochází ze starého Řecka. Jistému Odysseovi se podařilo úspěšně předstírat porážku a obyvatelé Tróje si sami domů dotáhli dřevěného koně vlastní zkázy. Což nám říká, že důvěřovat nepříteli se nevyplácí. O tom by mohli něco povídat i Aztékové pobití Hernánem Cortésem, nebo u nás oběti občasných pogromů na Židy. Ale pravda, to všechno se dálo kdysi. Nás dnes děsí jiné věci. Nebo měly by.
Lež, překrucování skutečnosti a uvádění v omyl jsou hlavní náplní práce a v kompetenci tajné služby. Tedy špionáž a kontrašpionáž. Neboli mocní si vzájemně dokazují, kdo dočůrá dál. Víme dobře o čem je řeč. Kdo nečetl Tři mušketýry, viděl alespoň seriál Brutální Nikita, a nebo minimálně něco zaslechl o Jamesi Bondovi. Jsou to sice čiré fantazie, ale proč se trochu nepobavit? Jak to bylo třeba s ruským agentem Skripalem, útokem na WTC, Evropskou Unií či revolucemi ve východní Evropě se dozvíme nejdříve v příštím století. Pokud vůbec.
Novináři, režiséři, herci, zpěváci, moderátoři a vůbec tvůrci obecného vkusu nejsou žádnou elitou a vzorem národa, nicméně rádi se tak cítí a publikum je tak i vnímá. Jsou dobře a lehce zneužitelní a vydíratelní hrozbou ztráty zaměstnání. Přestože jsou pouhými prostředníky panstva, jejich vliv je obrovský. Lidé si neuvědomují, jak moc jsou formováni myšlenkami a názory, které jsou jim předkládány coby dobré, jediné přijatelné, morální a jediné správné. Jed je nám podáván postupně, v nepatrných množstvích. Kdyby mi v Orwellově roku, tedy 1984, někdo začal tvrdit, že mám po svém psu sbírat hovínka, třídit odpadky nebo v hospodě přestat kouřit – poslal bych ho víte kam. Kdyby začal něco plkat o genderu, homosexuálních rodičích nebo zákazu benzinových aut – asi bych se raději co nejrychleji vzdálil či volal psychiatrii.
Místo na pár slov o kampani Covid-19, pochybných volbách nebo cenzuře internetu nezbylo.
Poznáte dezinformace?
