Česká pošta je podnik, o kterém si myslím, že je neuvěřitelný zázrak, že dosud nezkrachoval a jakžtakž funguje. Ač se o to její různí generální ředitelé snaží. A přestože tři generace žen mně blízkých v ní byly zaměstnány.
Česká pošta je podobný moloch jako České dráhy, Česká spořitelna nebo Česká pojišťovna. Tedy – dnes už tolik ne, státní monopol se tříští, což je dobře.
U pošty pracovala babička, mamka a i moje žena Milenka. Není vůbec žádná náhoda, že poštovní úřednice a vesměs veškerý personál i doručovatelky jsou ženy. Chlapi by asi těžko takovou míru vykořisťování ze strany zaměstnavatele snesli. Mamka je v důchodu už více než třicet let, ale za socíku to ještě šlo přežít. Mohu jen trochu nahlédnout dobu před deseti lety, za působení Milenky coby poštovní doručovatelky.
První týden na poště roznášela celá naše rodina dopisy, letáky a různou propagaci až do večerních hodin. Nebylo divu. Na stále větších rajónech se každá doručovatelka musela pěkně od rána ohánět. Pak už Milenka získala ten správný grif a naši pomoc nepotřebovala. Spousta jiných odpadala během prvního měsíce. Jak by ne, když k roznášce pošty postupně během let měla za úkol sjednávat životní pojištění, stavební spoření a stírací losy. Divil jsem se, že v létě neprodávala k tomu všemu zmrzlinu, v zimě nevařila čaj a neměla v nějaké kapse i zásobu kondomů pro mládež a pro děti lízátka. Občas chodila z práce později, protože každé školení probíhalo zásadně mimo pracovní dobu. Coby neproplácené přesčasy. Dnes vyrábí palivové filtry do aut a je spokojená. Relativně.
Nyní si tento podnik držím co nejdále od těla. Nechci zbytečně trávit život čekáním ve frontě na poště, a co lze, nechám si posílat službami jako DPD, PPL a dalšími, místo dopisů posílám emaily a nejraději rovnou zavolám mobilem. Kdysi se mi občas stávalo, že jsem čekal doma na balík, a pak nalezl ve schránce vzkaz, ať si pro něj přijdu zítra. A to jsem byl doma, zvonek fungoval, ale holt jsem nebyl od rána vyložený v okně, abych hlídal, zda dorazil právě nějaký doručovatel. Dnes se prý naučili dávat avízo přes mobil. Nevím. Nechci ale dalšími marnými pokusy ztrácet čas.
Ještě mám někde v krabicích doma schované dopisy z dob mládí, pohlednice z dovolených a vůbec poštovním stykem poznamenanou korespondenci. Ty listy, obrázky a kousky minulosti voní, je z nich cítit klid, pohoda a úcta k rodnému jazyku i adresátovi.
A pro upřesnění. Já a naše pilné děti jsme pomáhali jen s letáky.
