Jsou lidé, kteří za vlastní názor považují takový, o kterém si myslí, že se od nich očekává a žádá. Pokud vedou davy, říká se jim politici, jestliže davem jsou oni, říká se jim veřejné mínění.
Největším požehnáním pro šéfy, velitele a vůdce všeho typu a ražení, je člověk nejistý, zmatený, názorově nevyhraněný a vůbec tvárný a přizpůsobivý. A protože nic neplatí absolutně a motivace jsou různé, musí se i lídr shodovat s míněním davu. Ovšem musí ho především tvořit.
Lidé si většinou ani neuvědomují, jak dalece a v jaké míře jsou ovlivněni a zpracováni podle potřeb a zájmů tvůrců veřejného mínění. A ani ti, kteří si to dovedou připustit, si nemyslí, že je to s nimi tak špatné, aby rozsah mediální propagandy nedokázali posoudit a rozeznat.
Už jsem zde snad psal, že proto, aby člověk snadno poznal, kdo a kdy mu lže, by si měl jeho projev a vůbec veškeré veřejné vystupování pustit v televizi bez zvuku a soustředit se na gesta rukou, držení těla, kam dotyčný hledí, a když to jde, i na výraz obličeje a vůbec neverbální projev. Je těžké, ba nemožné delší dobu řečí těla cokoli předstírat. Velmi dobře tuto problematiku přiblížil a zpopularizoval americký seriál Anatomie lži.
Proč o tom mluvím? Pokud si takto profiltrujete své oblíbené politiky, za kterými byste byli ochotni jít na nějaké náměstí a demonstrovat proti jiným politikům (a budete k sobě poctiví), možná usoudíte, že by bylo vhodnější zůstat doma. Snad dokonce zjistíte, že i názory a postoje, které reprezentují a formulují za vás, nejsou až tolik vašimi názory. Možná se začnete zajímat sami, kam jdou peníze, které vám bere státní aparát, kolik vody je v mase, které máte za kvalitní, nebo co vlastně a proč dýcháte.
Většina lidí je konformní. Což znamená přizpůsobivá davu. Proto i názory a smýšlení většiny jednotlivců tomu odpovídají. A aby veřejné mínění zůstalo ve vymezených mantinelech, stádo oveček na stejné louce, je zájmem každé odpovědné vlády. Jen tak se všichni mají dobře. Někteří tedy sotva přežívají, jiní si chrochtají jak prasata v žitě… ale myslím v průměru. A šéfové to tak berou taky. Jak říkali komunisté – hlavní je klid na práci.
Čulibrk vlastní názor má, ale nechává si ho pro sebe. Dokud to jde.
