Ilustrovaný podčárník aneb zamyšlení nad některými jevy v životě pozemšťanů a vztahy, které se jich nějakým způsobem týkají.
Téměř každé náboženství má místo nebo stavy, na něž se má věřící těšit, pokud je jeho víra pevná a upřímná. Křesťané se chystají do nebe, budhisté usilují o nirvánu, hinduisté si hlídají dobrou karmu, islámský ráj je prý plný panen… jen jak to mají Židé opravdu nevím.
Ovšem aby se tam mohl dostat, musí se věřící snažit. Takový křesťan třeba nesmí páchat hříchy. Páše-li je, zavírá si cestu do nebe a dláždí vlastní chodník k očistci. Může se vyzpovídat a kněz mu zpravidla ve jménu Božím odpustí. Ale je možné hříchy nepáchat? A je správné a výchovné hříchy odpouštět? Nespoléhá věřící právě na to, že se zpovědí stane znovu čistým? Nepovzbuzuje ho to v jeho neodpovědnosti a bezstarostnosti? Není právě to nejjistější cestou do pekla? A nikdo o sobě nemůže odpovědně říci, že jeho úmysly jsou pouze dobré, že jeho činy jsou jen prospěšné a jeho minulost neposkvrněná. Nikdo není svatý.
Lidé ale potřebují mít nějaký cíl, něco dobrého a kýženého před sebou, nějakou naději, cosi, co stojí za usilování a sebekontrolu.
Náboženští vůdci byli vždy dobří psychologové. Politici jsou proti nim pouze amatérští břídilové. Proto také obchodníci s iluzemi nepřipouštějí ve svých církvích žádnou demokracii a ani se s tím nikdy netajili. Dobře vědí, že kdyby jí jen pootevřeli dveře, nastaly by potíže s ovládáním stáda.
Ono stejně, řekněme si to otevřeně, nebe, peklo, Bůh, andělé a další pojmy jsou myšleny alegoricky. Nikdo přeci nemůže brát opravdu vážně výjevy, které lze vídat jako výzdobu v kostelích nebo třeba ilustrace v posvátných knihách. Jde o myšlenky vtělené do takových obrazů, které jsou lehce srozumitelné a pochopitelné i pro nejnaivnějšího prosťáčka. Ano – myšlenky, dojmy, pocity a představy. Protože to je pro věřící podstatou každého náboženství.
A naděje. Naděje, že vše pokračuje, a je jen na nás, aby dobrým směrem.
