Jít po správné cestě ještě neznamená dojít někdy ke kýženému cíli. Během putování se může ledacos nepředvídaného kdykoli přihodit.
Jedná se vlastně o to, že když už se někam jde, je také dobré správně zvolit způsob, kudy tam jít a jak se tam dostat. Protože také by se nám mohlo stát, že se ocitneme někde, kde vůbec být nechceme, a jen se divíme, jak jsme tam došli.
Takový případ lze ukázat třeba na dvou příkladech z nedávné historie.
Prvním je Pražské jaro 1968. Naděje všech obyvatel na opravdu lepší život bez strachu z politiky, svobodu, optimismus, nápravu křivd, tvůrčí rozlet a další projevy atmosféry uvolnění v srpnu téhož roku převálcovaly tanky od Brežněva. Proč? To je už dnes jasné všem, neboť z odstupu je na dějiny lépe vidět a po bitvě každý generálem. Cesta byla správná, jen její rychlost a přímočarost soudruhy doma, ale hlavně v Moskvě, vylekala svou případnou nakažlivostí. Nezbylo, než tasit kolty.
Druhým je vývoj naší společnosti po převratu v listopadu 1989. My všichni, kteří jsme vyšli do ulic, jsme si představovali, že se změní úplně všechno. Komunisté, upíři a parazité moci, půjdou od válu a budou po zásluze potrestáni za své dávné zločiny a nedávnou samolibost, svobodně si zvolíme politiky podle chuti a vkusu, budeme moci cestovat, poroste životní úroveň, přestaneme dávat pozor na to, co kde řekneme, a kdo chce, ať si třeba podniká. Zdálo se to na dobré cestě. I cizí vojsko odtáhlo a rudá mocnost se ukázala být nemocnou. Trvalo poměrně dlouho, než jsme si opět přiznali, že nám zase lžou, kradou, jsou povýšení a nepotrestatelní jako kdysi soudruzi, volby jsou znovu jen divadýlkem, životní úroveň sice roste, ale zadluženost také, podnikání je kvůli byrokracii vysoce rizikovou činností, opět se nenápadně a pozvolna cenzurují nevhodné názory a zákony a nařízení vymyšlené úředníky v Bruselu nám kousek po kousku ukrajují státní suverenitu a svéprávnost. Cesta byla správná, ale kdesi v půli jsme zabloudili a nechali se vést přes bludné kořeny. Někteří jsou přesvědčeni, že jsme se ztratili o dost dříve.
Jestli někdy půjdeme nějakou novou správnou cestou, tedy určitě ne s lidmi, kteří se nyní prohlašují za elity. A vracet se do rudého chomoutu teprv nebudeme.
Alespoň já a Čulibrk.
