Člověk se dá přesvědčit velmi těžko. Pokud se nedomnívá, že sám k čemusi dospěl, je to téměř vyloučené. Tedy nenásilnými metodami. Ale jsou i postupy jiné, zavrženíhodné, nicméně spousta jich je běžných. Například indoktrinace.
Přesvědčovací metody a postupy jsou různé. Od argumentů přes vydírání a fyzický nátlak po vymývání mozků.
Změnit názor není vůbec pro samotného člověka nic snadného. Tedy pokud to závisí jen na něm. Každý máme nějakou zkušenost, z níž vycházíme, a postoje, které se osvědčily. Když ne nám, tedy lidem blízkým a důvěryhodným. Proto, přestože máme možnost sledovat stejné informační zdroje, každý docházíme k odlišným závěrům. Proto se ocitáme na sociálních sítích v jiných názorových bublinách, naši sousedé do sněmovny volí obskurní partičky zlodějů, koukáme na televizní kanály, které nelžou atd. Ti odvedle na jiné. Jsme všelijací.
Debatuji-li s kamarádem Jirkou, ani jeden z nás zpravidla nečeká, že s ním ten druhý bude ve všem souhlasit. Bylo by to dost divné a nepřirozené. Podobné je to s internetovou konverzací. Ačkoli tam se často brzy objeví vulgarita, dehonestace a další projevy bezradnosti a vlastních pocitů méněcennosti diskutérů. Což není zas až tolik závažné. S Jirkou pohovořím rád a krafat na internetu nemusím. I ostatní lidé se dají přežít. Manželka Milena, rodiče, spolupracovníci, děti, paní na zastávce autobusu. Vždyť bez nich by mi bylo smutno, jsem člověk společenský.
Horší je, když se mi snaží podsunout názory a postoje jím podporované a žádoucí stát a jeho hlásné trouby. Tedy mnozí novináři zasažení levicovým a provládním aktivismem. Televizní moderátoři hrající si na vyváženost a demokratické principy. Politici úporně se stavící do rolí spasitelů a zachránců ekonomické prosperity, mého zdraví i života. Zelení a jiní dobrodějové, pořadatelé demonstrací přesvědčující mne, že vědí, co chci. Rudí, hnědí, modří i narudlí a i jinak a všemi barvami pomalovaní sociální inženýři.
Dnes už to není, co bývalo. Ona ta pakáž, co se dříve jmenovala StB, předtím Gestapo a ještě dříve prostě tajná policie, už nepotřebuje koncentráky, mučírny, vězení a katy. Daleko více účinnější je, hlídá-li se každý sám. Proto třídím odpad, vyplňuji pravdivě dotazníky, platím daně a šetřím vodou. Ale chtějí po mně klanět se před černochy, ničit si motor v embéčku sajrajtem z řepky, platit neziskovky, kterým jsem nesympatický jako ony mně, vydržovat línou pakáž štítící se práce a i tolerovat prznění češtiny nepřechylováním ženských příjmení. A další hrůzy.
Čulibrk ví, že že přísaha coby morální apel má smysl jen v morální společnosti.
