Ilustrovaný podčárník aneb zamyšlení nad některými jevy v životě pozemšťanů a vztahy, které se jich nějakým způsobem týkají.
Nemusí. A často proto, že informace, kterou sdělíme, bývá sama velkým otazníkem a provokací k dalším otázkám.
Například pokud se trochu s někým třeba z jihu Moravy zapovídám a prozradím, že jsem z Mostu, jsou mi zakrátko pokládány otázky ohledně množství Cikánů, někdy i Romů. Zdali se tedy kvůli nim nebojím chodit po setmění ulicemi. Asi nikde nemají dobrou pověst. Informovanější se optají, jak se mi dýchá vzduch obohacený sirovodíkem z Chemických závodů, jestli vůbec někde na tom uhlí rostou stromy anebo alespoň tráva, a jak je vůbec možné, že vypadám pořád jako člověk, a ne jako mutant od Černobylu? A vlastně je divné, že když jsem se narodil tam na severu ještě před revolucí, že ještě žiju? Všemu dá ale korunu, jestliže prozradím, že já jsem jedním z těch, kteří na velkostroji v jámě uhelné dolují uhlí a touží po zbourání Horního Jiřetína a tím prolomení limitů těžby. Musím přiznat, že to opravdu lidi, kteří jsou mediálně zpracovaní v zájmu ideí zelených ekoteroristů, zajímá. Ti samostatně myslící vědí, že nic není jednoduché a jednoznačné, a že lze mít i jiný náhled na věc. A následujících otázek bývá víc, než kolik jsem schopen dodat na ně odpovědí. Tolik k tečce za tázací větou.
Jsou pak ale i otázky, které otazníkem končí, ačkoli ten, kdo je pokládá, se na nic ptát nechce. Což jsou otázky řečnické. Tazatel se jimi pouze dovolává jednoznačného souhlasu či jasného odmítnutí. Příjemce manipulují do postojů, které tazatel zamýšlí. Na takové je nebezpečné odpovídat logicky a rozumně, protože se to ani neočekává. Vůbec odpovídat. Pokud přesto člověk nerezignuje na vlastní úsudek a trvá na své pravdomluvnosti, může se mu stát (a pravděpodobně stane), že bude vyloučen ze společnosti slušných lidí, názorové bubliny, okruhu souvěrců, případně propuštěn ze zaměstnání. Neboli – konformita zde opět zapustila kořeny. My starší to dobře známe. Za komunistického pravěku to byla běžná a nezbytná součást přežití.
Zkuste dnes hlásat, že nejlepší je opustit EU dříve, než se sama rozpadne, přestat vyplácet sociální dávky zdravým lidem, nestavět vztah homosexuálů na roveň manželství, zavést trestní odpovědnost pro neodpovědné politiky, pro potenciální budoucí dlužníky psychotesty a pro vrahy trest smrti! Přinejlepším vás nazvou extrémistou a zanesou do nějakého rejstříku. Pochopitelně, já sám ony myšlenky nehlásám. Jen nevylučuji, že stojí za úvahu a diskusi.
Když se o něčem nesmí mluvit a uvažovat, jde přeci o totalitu. Nebo ne? Blížíme se ke komunismu oklikou přes tzv. liberální demokracii?
Čulibrk se už raději ani neptá.
