Rezignovat a nechat se vláčet osudem. Věřit, že vše dobře dopadne, a pak hledat viníka za špatný výsledek. Alibismus coby maskování vlastní neschopnosti.
Čekat znamená vlastní silou se nepodílet na budoucnosti, být pasivní, spoléhat na jiné, rezignovat na vliv mít osud ve vlastních rukou, poddat se věcem příštím. Je to totéž co nevěřit si, nevidět možnost volby.
Nikdo z nás není Superman, MacGyver ani Saturnin, abychom si věděli rady v každé zapeklité situaci. Přesto bychom se o to měli snažit. Člověk by měl spíše litovat toho, co neudělal, než toho, co udělal.
Velice jasně si vzpomínám na příhodu, díky které jsem se naučil plavat. Do té doby mě Pepa Medvecký při školním plavání topil. Pak jsem se nedal. V řece jsem odstrkoval lodičku od břehu větví, ta praskla a já se odporoučel do vody. Protože se pod vodou dýchat nedá, instinktivně jsem se vyhrabal nad hladinu a zjistil, že plavu. Bylo mi deset let. Chvála rychlé a podvědomé volby!
Jakožto společenství, státu a národu se nám čekání na záchranu nevyplatilo vícekrát. Osudové to bylo především při zániku první republiky, když si Hitler spočítal, že stačí dostatečně nahlas řvát a koulet očima, a naši spojenci couvnou do předem připravených pozic. Smlouvy shořely samovznícením. A pomoc Sovětského Svazu? Přes Polsko? Myslíte to vážně?
Po válce nás zachraňovala železná opona před vpádem revanšistů, kapitalistických agresorů a vykořisťovatelů. Ale stáli jsme na její špatné straně. Proto nás zachraňovaly roku 1968 tanky zemí Varšavské smlouvy a naši soudruzi se nadšeně přidali.
Po převratu 1989 jsme se probudili z hypnózy normalizace a po volbách kupónová privatizace zachránila veškerý průmysl, který ještě jakžtakž za něco stál. Bohužel, záchrana to byla jen pro několik desítek veksláků. A pro některé podniky opravdu smutný pohřeb.
NATO nás od roku 1999 chrání před Ruskem, proto jsme rezignovali na vlastní bojeschopnou armádu. Kdyby naši republiku napadl trochu větší ozbrojený gang, je od Aše až po Jablunkov do týdne celý stát jejich. Přitom na domobranu se pohlíží jako na extrémisty.
Od EU jsme si slibovali, že bude klepat české politiky přes prsty, ale s takovým druhem záchrany, která se nám od narudlých soudruhů dostává, jsme nepočítali. A v Kauflandu za rohem stejně kvalitní čokoládu jako v Německu nekoupíme. A to nemluvím o zelené politice.
Ostatně – proč by nemohlo být na pohřbu trochu rušno, že?
-------------------------------------------------------------------
Dodatek podesáté – O zbabělosti a stádnosti
Jsem zbabělec. Asi bych morálně neobstál, kdybych byl chycen a mučen. Vše bych vyzradil, dal všanc nepříteli spolubojovníky, konspirační adresy, tajné plány a snad bych i přistoupil na kolaboraci. Jsem produktem doby, která nevyžadovala zocelené charaktery, pevné zdraví a ani jednoznačné názory. Pro přežití většiny obyvatel východní Evropy a Česka zvláště byla zapotřebí především přizpůsobivost a nenápadnost. Mohu s tím nesouhlasit, ale je to tak. Navzdory tomu - co dělám, dělat musím. A nevede mne k tomu žádný exhibicionismus, touha lišit se, nebo záměr uplatnit se. Jen je pro mne nesnesitelné vzývání průměrnosti, chození po zlatých středních cestách a stádní odevzdanost velkému moudru, které na nás padá shora.
Proto jsem začal šířit mezi prostým lidem letáková hesla. Jednoduchá, snadno pochopitelná, s odkazem na stránky, které by mohly vést k přemýšlení i toho, kdo byl dosud zvyklý, že pravdu má jen televize, propaganda státní správy a veřejné mínění ovládnutých davů na cestě mezi Kauflandem a domovem.
Proto nosím klaunský nos, potkávám-li lidi bez tváří. Připomínají mi tažné valachy s pytlíkem ovsa u huby. Někdy. Když mám o něco temnější náladu, vzpomenu si na film Mlčení jehňátek. Ale tam brutální vrah mohl přes svou masku dýchat. Proč těm dusícím se chudákům nedodat alespoň trochu optimismu, neřkuli veselí? Nos jsem koupil v lékárně za 50 korun a tím přispěl na dobrou věc. Podle paní lékárnice ho můžu nosit, kdy chci. Tak ho tedy nosím. Je přinejmenším stejně účinný jako respirátor a navíc mi sluší. Soudím tak z reakcí chodců, které potkávám.
Myslím, že většině lidí bude ještě hodně dlouho trvat, než si uvědomí, že je politici zneužívají dosud nevídaným způsobem. Proto nemá cenu zde přesvědčovat přesvědčené, loutky věřící vůdcům a nadpřirozeným jevům. Veřejné mínění je vždy ubezpečováváno o vlastní neomylnosti, byť se za čas ukáže, že bylo šikovně svedeno propagandou. Když odhlédnu od politiky, které je na můj vkus všude až nezdravě plno, davy dělaly neuvěřitelné věci.
Jen třeba v minulém století. Až minimálně do 70. let stěží najdeme film, v němž by se nekouřilo. Bez cigarety byl člověk ve společnosti směšný a neuplatnitelný. Téměř. Aneb manipulace tabákovým průmyslem.
O panice způsobené jakoby reportáží, ve skutečnosti realisticky ztvárněným románem H. G. Wellse Válka světů, kdy na Zemi útočí Marťané, jste jistě zaslechli. Stalo se 1938 v USA.
Techniku či zákrok zvaný lobotomie zde popisovat nebudu. Šlo o natolik zvrhlý a nelidský pseudoléčebný postup, že stojí za to, aby si každý zalistoval alespoň wikipedií. Dnes by její aplikování poslalo šupem každého za katr. Byla populární po 2. světové válce v Americe.
U nás snad ještě někteří staří pamětníci dosud věří, že mandelinku bramborovou na naše družstevní lány shazovala americká letadla. Stejné to bude za padesát let s vírou v nebezpečí covidu-19.
Lidstvo je schopno degenerovat velmi rychle.
Slituj se Bůh nad pouští!
