Ilustrovaný podčárník aneb zamyšlení nad některými jevy v životě pozemšťanů a vztahy, které se jich nějakým způsobem týkají.
Je zdánlivě trochu divné, dávám-li dohromady blbost a knihy, ale ono se to opravdu nevylučuje. Záleží totiž na autorech.
Každý člověk chce tady po sobě něco zanechat, nějakou stopu. Aby se na něj nezapomnělo a dlouho vzpomínalo, aby se zkrátka nějak vryl do dějin. Proto Hérostratos z Efesu podpálil roku 356 před Kristem Artemidin chrám, Ježíš se nechal ukřižovat, Karel IV. založil roku 1348 v Praze universitu, Michelangelo dvaapůl roku sochal Davida a Neil Armstrong se prošel po Měsíci.
Z téhož důvodu se lidé snaží dosáhnout na prezidentský úřad, vyniknout v různých hitparádách, dostat nějakou cenu nebo medaili, zkrátka být co nejlepší v oboru, kde mají největší šanci na uplatnění. Alespoň to, protože ne každý si může dovolit být nějak zpodobněn na pomníku v parku. A ani ty pomníky tu nejsou navěky.
Do změny režimu v roce 1989 bylo těžké se nějak prosadit coby autor na poli literatury. Kdo se o to snažil, musil si zavdat s komunistickými mocipány a nějakým způsobem se potřísnit ideologickým toxickým bahnem. Zato po převratu až doposud vydal své dílo snad každý, kdo umí jen trochu souvisleji vyslovit pár jednoduchých vět a zapsat je na papír. Jinou věcí je, kdože to potom bude číst. Ale o to přeci nejde.
Pro pocit, že se člověk zapsal do dějin, stačí ale o dost méně úsilí. Například účastnit se kterékoli televizní soutěže, mít otištěn nějaký článek v novinách, či alespoň přečíst si občas své jméno někde na nástěnce…
A jsou i lidé, kteří si za tím účelem pořizují děti a řádně a s láskou je vychovávají. Těm ale o ocenění nejde. Potomci je odmění sami. Nesmrtelnost mají zajištěnou v nich.
A že nepíšu o blbosti? Ale kdepak. O ní je přeci celý tento článek. Snad jen… šlo by ji nahradit termínem bláhovost. Protože co jiného je snaha dotknout se věčnosti?
Autor článku se přiznává, že píše částečně i o sobě.
