Tuhle větu vždy říkám svému příteli, když někam beze mě vyráží autem. Občas se stane, že zapomenu, a pověrčivost mi pak do mysli vhání výčitky. Poté, co jsem však dnes viděla britský spot, který má vychovat mladé řidiče, už nikdy nezapomenu.
Nebudu popisně říkat, co se v klipu odehrává, na video se konec konců můžete podívat zde. Je to hodně o krvi, ale ještě víc o emocích. Docela dost sil mě stálo ustát okamžik, kdy se v jednom z havarovaných aut snaží malá holčička probudit své rodiče. Marně.
Žádnou nehodu jsem naštěstí osobně nikdy nezažila, ale znám ten strach, který člověka úplně paralyzuje, když mi přítel nebo táta volá, že měli bouračku. Zoufale se bojím toho, abych jednou kvůli nějakému bezohlednému řidiči nepřišla o někoho blízkého.
Prakticky dnes a denně však na neohleduplné a agresivní šoféry narážím. Ať už jako spolujezdec, či jako chodec. Namachrovaní kluci ve vytuněných hajtrách, motorkáři nebo věční telefonisté jsou jen zlomkem toho, co nás všechny na silnicích ohrožuje.
Není to tak dlouho, co jsme se pozdě v noci vraceli s přítelem z chaty mých rodičů a na dálnici D5 ve směru na Prahu nás najednou zpomalily blikající světla, zúžený pruh a reflexní pásky na mundúrech hasičů a policistů.
Koukala jsem z okýnka, co se tam stalo, a viděla jen dlouhatánský pás střepů. Asi po sto metrech pak na vozovce leželo na střeše něco, co bývalo dříve autem. Ty plechy byly tak pomačkané, že mě napadlo jen jediné: Tohle nemohl nikdo přežít. Naštěstí jsem byla ušetřena pohledu na oběti a jejich boj o život. Už je odvezli.
Nechci vědět, jestli tam byly děti, ani nechci vědět, co přesně se stalo, jestli byl řidič opilý, nebo jestli usnul. Ať už se totiž tehdy na "dé pětce" odehrálo cokoliv, bylo to hodně moc smutné. Proto jezděte, prosím, opatrně, ať se vám (nebo komukoliv jinému) nic nestane.
