Jak jsem se na firemní párty stala slavnou kaskadérkou a stopařkou. Jak jsem to všechno přežila ve zdraví a radosti?
Byl květen a blížila se letní party, kterou každým rokem pořádá můj zaměstnavatel ve dvoře firmy. Všichni se modlili, aby nepršelo. A … vyšlo to! Slunce pálilo o sto šest. U food trucku se tvořila trvalá fronta až do vyčerpání zásob... Jídlo bylo moc dobré, avšak málo vydatné. Mnozí z mých kolegů, včetně mě, si nezvládli udělat tzv. „základ“.
Pila jsem bílé víno, které nám bylo podáváno v plastových kelímcích. Nejspíš někdo myslel na bezpečnost a nebo se ty sklenice nechtěly nikomu umývat a leštit… Kdo ví. K vínu jsem pila tradičně vodu. Kolegyně u letního party baru mi dolévala kelímek vždy téměř po okraj s komentářem:
„Dáme si spolu decko Pájí jo?“ No kdyby decko, byly to třídecovky…
Bylo třeba vyhledat Wecko. Šla jsem do části budovy, kam běžně nechodím. Vystoupala jsem do 3. patra, ulevila jsem svému močovému měchýři a sestupovala jsem ta 3 patra dolů. Už jsem byla na konci schodiště, dívala jsem se do dáli před sebe směrem ke skleněným dveřím. Pozorovala jsem kolegy, jak už začali tančit. Najednou jsem šlápla do prázdna a počala jsem nekontrolovaně tančit prostorem. Na konci schodiště chyběl schod, které můj mozek očekával, jelikož 3 patra to tak bylo.
Kutálela jsem se po zbylých 3 schodech do prostoru před skleněnými dveřmi. Přistála jsem na pravém boku, má hlava skončila zhruba 50 cm od skleněné výplně dveří. Vstala jsem, narovnala se, protáhla se a v tu chvíli se za mnou ozval mužský hlas někde shora. Nebyl to Bůh ani Anděl, byl to šéf výroby, který celý můj držkopád viděl:
„Jsi celá? Můžeš chodit?“
„Jo, dobrý.“ a protáhla jsem se jako pan Hrušínský ve filmu Vesničko má středisková, když ho přestala bolet záda. Měla jsem párty náladu. Tak jsem skotačila.
„Já měl strašnej strach, že prorazíš hlavou to sklo v těch dveřích.“
„Aha. To ten pád vypadala tak strašlivě?“
„To nebyl pád, ty jsi doslova letěla prostorem!“
To už byl kolega u mě a zdvořile mi otevřel ty dveře, kterých jsem se naštěstí ani nedotkla.
Pomalu jsem šla k party stolkům a posadila se zpět mezi kolegy. Po cestě na mě ostatní kolegové a kolegyně pokřikovali dotazy:
„Ty vole, jsi celá?“
„Bolí Tě něco?“
„Chceš odvézt k doktorovi?“
„Hele, letící hvězda jde k nám!“
„Létající Čestmíra se blíží.“
„Ne né, to je Spidermanka.“
„Ty už nepij, ať zase neletíš.“
A tak dále a podobně.
Už si to moc nepamatuju. Každopádně jsem těch třídecákových kelímků vína vypila ještě dost na to, abych podstatnou část dění party zapomněla. Na vině byl i nedostatek pití vody. Takový nápad mělo více z nás a tak voda došla…
Bohužel nikdo neměl tak dobrý nápad dojít se džbánkem pro kohoutkovou vodu do budovy.
Každopádně víno mě značně ovínilo, až jsem se cítila bez viny… a posílilo to mé sebevědomí natolik, že jsem se rozhodla jít z party do bytu mojí mámy pěšky. Bylo to 6 km… po silnici.
Přes park jsem jít nechtěla, neboť se tam před nedávnem stal trestný čin…
Vykračovala jsem si to po silnici 3. třídy cestou, po které jsem běžně jezdila do práce autem. Po zhruba 3 km jsem už byla „uchozená“ a zchvácená. Mé nohy si už odvykly na dlouhé pochody. Navíc jsem neměla ideální obuv. Sandály značky Rieker byly velmi pohodlné, ale v tu chvíli by moje nohy ocenily pohodlnou turistickou obuv.
Cítila jsem se vysílená, ale zároveň povzbuzená. Počala jsem stopovat. Zprvu se nic nedělo, pokračovala jsem tedy v chůzi po silnici. Vzpomínala jsem na to, jak jsem kdysi v mládí prostopovala celé pobřeží Turecka až do Sýrie. Asi tak po 5 minutách mi zastavilo pěkné bílé auto s pánem, který jakž takž mluvil česky. Popovezl mě zhruba 2 km a já poděkovala, rozloučila se a došla těch pár stovek metrů k domu, kde bydlí moje máma. Po cestě jsem jí zvládla zatelefonovat: „Už jdu mami, už jsem dole.“
Naštěstí jsem po té procházce poměrně vystřízlivěla, abych k mámě nepřišla totálně zamotaná do sebe… Artikulovala jsem již slušně, takže jsem dokázala reagovat na její obdivuhodné dotazy:
„Ty jsi šla pěšky?“
„Ááno. A kus cesty jsem jela stopem.“
„Cože! Ty jsi se zbláznila, víš jak je to nebezpečný?“
„Mami, rozhodně to bylo míň nebezpečný, než projet stopem Syrskou hranici.“
„Co? Tys…“
„No jo, ale to bylo před 30 lety… teď už jsou tam jenom ti vojáci.“
„Bože, co já se ještě po těch letech nedozvím?“ Povzdechla si oprávněně máma. A měla pravdu, občas jí takhle servíruji „překvapení“ z mé minulosti. Máma má velmi bujnou fantazii, která způsobuje, že vymyslí ty nejnebezpečnější situace, které mě by nenapadly ani ve snu.
Umyla jsem se, vyčistila si pořádně zuby a padla do postele.
Ráno bylo velmi krušné, bolela mě příšerně hlava. Zobla jsem si jedno růžové štěstí zn. Ibalgin a ještě odpočívala. Zhruba po 10. hodině ranní… jsem se resuscitovala natolik, že jsem byla připravená zvládat normální funkce. U snídaně jsem si uvědomovala, že si toho z večera moc neuvědomuji. Pravý bok mě dost bolel a ozvala se i bolest pod žebrem, které jsem měla na počátku zimy naštípnuté. Elegantně jsem tehdy uklouzla při vstupu z balkónu do bytu a narazila jsem si bok o roh psacího stolu. Bolet mě to přestalo asi až po 3 měsících…
Máma se usmívala, něco mi vyprávěla, já ji moc nevnímala, ale byla jsem moc vděčná, že jsem u ní mohla přespat. Vydala jsem se na okružní cestu hromadným autobusem do práce. Nakonec jsem šla pořádný kus cesty opět pěšky. Jsem takový „chodící typ“.
V práci mě pak kolegové vítali slovy:
„Á… naše hvězda přiletěla!“
Nakonec mi kolegové vyprávěli, co všechno se dělo a já se jen podivovala, CO VŠECHNO si nepamatuji… Třeba jaká jsem tanečnice… No vyřádila jsem se pěkně a od toho párty přece jsou ne?
