Rozjímání o druhotné funkci Opečovávatelky mých polodlouhých vlasů. Aneb co všechno se děje v „kadeřku“ mé kámošky „na vsi“.
Konečně jsem mohla opět dopřát svým vlasům novou „frizůru“. Přemýšlím, kolik let pravidelně chodím, tedy spíše jezdím… k mé Kadeřnici. Mám to 30 km tam a zpět. Nejspíš od roku 2013, aha, to je více jak 10 let… Tak to by se už dalo klasifikovat jako vztah, ne? Ano, za ty roky jsme se spolu dost sblížili, moje děti dospěly a zatímco její děti prodělávají pubertální období...
Dnes jsem zavzpomínala na jeden z mých AHA momentů, který jsme prožili spolu. Krátce po rozchodu s mým manželem jsem obdivovala energii a povahu jednoho mého kamaráda. Popisovala jsem vše velmi živě, zatímco mi na hlavě přibývaly další a další alobaly, které ukrývaly prameny mých vlasů, smáčených blond barvou na melír.
Tenkrát Kadeřnice nadšeně zkonstatovala: „Pájo, ty jsi zamilovanáááá!“
Zírala jsem na sebe do zrcadla a s údivem jsem ze sebe vypravila: „A jó! Sakra! To se mi už 18 let nestalo!“
Smáli jsme se tomu tehdy a i dnes. Štěstí je, že jsem stále zamilovaná, akorát konečně do toho správnýho chlapa.
Od té doby s Kadeřnicí probíráme fakt všechno… Od dětí, přes eskapády ve vztazích s našimi muži až po matky, tchýně a uzený… Vlastně jsme spolu nikdy pořádně „nevařili“. Sdělovali jsme si spíše recepty na dobré pocity ze života.
Určitou dobu jsem se u nich v domě vyskytovala poměrně často, jelikož bylo zapotřebí, abych měla společnost. Moc mi to tehdy pomohlo. Ani mi nevadilo, že na mě celou noc zíraly vypreparované hlavy muflonů a daňků. Manžel Kadeřnice je totiž vášnivý myslivec a perfektní stopař lidských myšlenek. Myslím si, že se minul povoláním, buď měl být psycholog a nebo policajt. Přezdíváme ho Rex… Provozuje úklidovou firmu. Dalo by se říci, že má schopnost vytáhnout z člověka myšlenky a pak je zamést. On je vlastně takový uklízeč myšlenek… mých tedy rozhodně…
A ze mě se právě stala uklízečka vlaku.
Motoráček prudce zabrzdil,
otevřená termoska s čajem sklouzla na zem,
vyplivla svůj obsah na podlahu
a jak jsem se předklonila,
abych jí zvedla,
svezl se můj malý počítač z mého klína,
obrazovka tabletu se oddělila od klávesnice
a skončila také na podlaze,
naštěstí mimo louži mátového čaje bez cukru.
Ještě štěstí, že sebou vozím papírové kapesníčky,
měla jsem totiž více jak měsíc rýmu a kašel…
Někdo by mohl vlaky vybavit držáky na termohrnky… a pořádnými stolečky na počítače. A nebo by měli zakázat mašinfírovi prudce brzdit.
Při mé poslední návštěvě má Kadeřnice prohlásila: „Tedy člověk si se spisovatelkou musí dát bacha na to, co říká, aby se náhodou nestal ústřední postavou nějaké povídky nebo rovnou románu.“
Jo jo… beztak už jsem jí ve své první knize věnovala hned 3 kapitoly…
Holt moje Kadeřnice je moje Zpovědnice… Vždy se mi u ní uleví, protože jí mohu sdělit vše, co uznám za vhodné. Nejen že mi pěkně načechrá hřívu, ale taky často sebevědomí. Ona zná příběhy mnoha žen a mužů. Jistě nejsem jediná, která se jí svěřuje. Prostě to tak funguje, co chcete dělat 3 hodiny v křesle před obrovským zrcadlem? Mlčet? To asi ne… A tak člověk „mele“ a „mele“, až to všechno pěkně semele a je z toho mouka, kterou může sfouknout, stejně jako má kadeřnice fénem odfouká zbytky ostříhaných vlasů z mého oděvu.
Vlastně je to takový ozdravný pobyt. Asi jako v kostele. Svěříte se faráři, sdílená starost je poloviční starost, máte krásnou vymetenou a zároveň načechranou hlavu. To se vám v kostele rozhodně nestane. Možná spíše obdržíte nějaké to „kázání“ a „rozhřešení“. Já u zpovědi vlastně nikdy nebyla, možná je lepší se „vyzpovídat“ kadeřnici. Ta vás totiž spíše povzbudí, než aby vás kárala… a vysvětlovala, jak máte žít s Bohem na prvním místě v srdci… A navíc vám jistě uvaří dobrý kafe ...
Každopádně my dvě se vždy dost nasmějeme. Tedy občas došlo na projevy vzteku a slzy, protože jsem si konečně mohla pořádně postěžovat na „toho debila“ nebo na tu „krávu“.
Občas i dosti filozofujeme. Dnes to bylo na vděčné téma: Co ta naše mládež kolem nás vyvádí? Drogy všude, kam se podíváš. Makat nechtěj! KDO TADY BUDE TVOŘIT HODNOTY? … Až my tu nebudeme? No, prostě stárneme… a vidíme svět jinýma očima, než když nám bylo 30 let…
Tehdy jsme se ještě neznaly … a já neznala sebe tak, jak se znám dnes.
PS: O měsíc a půl později jsem zajásala, když mi můj miláček telefon připomněl, že druhý den mám být u Kadeřnice, aby mi přistřihla ofinu. Nahlásila jsem doma příteli pro následující večer opožděný dojezd domů a těšila se na „zpověď“. Zaparkovala jsem před domem, otevřela branku, vstoupila do domu a zvolala jsem: „Ahój Reni!“ a z útrob domu se ozvalo: „Pojď dál!“
Stála jsem před místností „kadeřka“, ve kterém bylo zhasnuto. To bylo podivné, šla jsem tedy za hlasem, až jsem spatřila Kadeřnici na gauči, jak se líčí.
„Je, čau! Co ty tady? Já myslela, že to je Oxana.“
„No, jdu na střih.“
„Ale já mám za půl hodiny úplně jinou klientku.“ A v ruce už držela diář.
„No, tak si překontrolujeme ty další termíny, co říkáš? Nějak jsme to zblbli při zápisu.“
„Óká, no fakt tě mám na melír až za 1,5 měsíce. Já si pamatuju, že jsme si říkali, že přijdeš jen na střih, ale nemám to tady. Prosím Tě promiň!“
„Nevadí, tak se uvidíme později.“
Objali jsme se a odpustili si zmatky v našich diářích. Ani mě nenapadlo být naštvaná, přijala jsem skutečnost, že jsme holky zmatkářky a zpověď se má konat příště.
