IZRAEL 2014 - vzpomínka druhá

Tak pokračujme ve vzpomínkách na tu zemi, svatou pro ty,  co  věří, stejně jako pro ty, kteří se chovají, jako když jim není nic svaté. A pro nás, kteří netuší, zda jsou nebo nejsou věřící, a kteří nechápou, co se tady s nimi děje.

Hebron

Hebron, město v oblasti   Západního  břehu Jordánu, pouhých 30 km od Jeruzaléma nepatří  přes svůj věhlas  k samozřejmým turistickým cílům. Je to neuralgický bod  společného prostoru Židů a Palestinců s historií  tak dramatickou a krvavou, že je to příliš  i na zemi, kde klid nikdy nevládl, nevládne a  těžko vládnout bude. Návštěva   Hebronu se neřídí  obecně známou politickou  a bezpečnostní  situací  v Izraeli, ale   aktuální  bezpečnostní   situací přímo v   Hebronu a v  jeho předměstí.  Je prostě bezpodmínečně nutné vědět  jak to vypadá „tam a teď“,  jinak se nikam nejede.  Do poslední chvíle jsme  tedy nevěděli, zda Hebron navštívíme  a když padlo kladné rozhodnutí, byli jsme rádi, nicméně  radost se  mísila s obavami, proč to nepřiznat.  

Název města – Hebron znamená v hebrejštině i v arabštině přítel, což je zároveň arabský  přívlastek  Abraháma. Nenechme se ovšem zmást věcným významem slova, tento název neznamená, že by město působilo přátelsky, opak je pravdou. Cítí to každý, i ten kdo o historii tohoto místa nic neví a výklad průvodce příliš  neposlouchá.  Ano, i takoví „účastníci zájezdu“ se  mezi námi našli.  Vystupujeme z autobusu do nehostinného  prostoru,  těžko jej nazvat náměstím, možná širší ulicí……Rozhlížíme se kolem, všude je pusto, nikde ani živáčka. Domy jsou zchátralé, chodníky rozbité, žádná zeleň.  Negativní genius loci je téměř hmatatelný, alespoň já to tak cítím. Jsme jediní turisté a směřujeme k cíli naší návštěvy, kterým je Makpala, místo s hroby  praotců   Abraháma, Izáka, Jákoba  a jejich  manželek, ale také s muslimskou  mešitou. Od roku 1967 je totiž svatyně je rozdělena na menší část židovskou – synagogu (s náhrobky Abrahama a Sáry, Jakoba a Ley) a větší část muslimskou - Abrahamovu mešitu (s náhrobky Izáka a Rebeky; náhrobky Adama a Evy ve svatyni nejsou).
Před  mauzoleem  postaveným vládcem Herodem  nad Jeskyní patriarchů, náhle uvidíme izraelské vojáky střežící vstup  do svatyně a pocítíme nesmírnou úlevu, Jsou zde a ochrání nás, říkáme si,  a strach, který  přece jen lehce ochromoval  naši touhu po poznání,   začíná ustupovat.  A to ještě nevíme, že naše „statečnost“ bude odměněna něčím zcela   mimořádným. 

Ihned po příchodu je zřejmé, že jsme nevešli do  „mrtvého chrámu “ určeného pouze pro modlitby věřících a prohlídku turistů.  Prostor  synagogy je živý,  něco  důležitého a slavnostního se zde  děje,  hraje  hudba, je zde plno lidí, na první  pohled   pobožných -  praktikujících   i ortodoxních  Židů.  Zaraženě stojíme, nevíme, zda je dovoleno vejít mezi ně  a narušit tak jejich soukromí. Průvodce Michal nám však kyne, abychom pokračovali  a vysvětluje, že máme obrovské štěstí, neboť jsme přítomni slavnosti obřízky, která se zde právě za účasti široké židovské obce koná. Obřízka je z náboženských důvodů u židovských chlapců zcela běžná a představuje symbolickou smlouvou člověka s Bohem. Bůh totiž uložil Abrahámovi, aby se na znamení smlouvy obřezal. Od té doby je tak činěno židovským chlapcům osmý den po narození. Informace o naší účasti při obřízce  mě trochu vyděsí, skutečně si nejsem jistá,zda má touha po poznání všeho židovského je až tak silná, abych byla svědkem této dozajista krvavé a bolestivé podívané.
Naštěstí byl tento akt dokonán těsně před naším příchodem a nyní již můžeme být svědky pouze průběhu slavnosti, při které muži tančí v kruzích, někteří se modlí, děti běhají mezi nimi,  ženy kojí miminka, povídají si mezi sebou   a  šťastně se přitom smějí.  Naprosto jim nevadíme, buď si nás nevšímají   nebo  se usmějí a  dají souhlas k focení….. Úžasný zážitek, člověk úplně zapomene  na pustou ulici před svatyní,  nad kterou  visí  stálá hrozba  konfliktu. 

Zcela jinou atmosféru však cítíme,  když pokračujeme dál do vedlejšího propojeného prostoru, který je muslimskou mešitou. Přestože jsem řádně vybavena soustavou velkých šátků, do kterých se  pečlivě  zahaluji (bezvýhradně ctím zvyky  zemí, pokud jsem na jejich území), nepříjemný arabský  hlídač  mě donutí hodit přes sebe další,  ne příliš čistý šál  a tváří se tak hrůzostrašně, že si druhou námitku již odpustím. 

Obdobně jako v Jeruzalémě, tak i  zde   se židovská,  křesťanská  a arabská historie a kultura  překrývá. Podle muslimské tradice zde žili Adam a Eva po vyhnání ze zahrady v Edenu.   Hrobky patriarchů, které mají údajně ukrývat  ostatky praotců  činí z Hebronu posvátné místo pro židy, křesťany i muslimy. Bohužel tato společná tradice ke shodě nepřispívá, spíše naopak. V minulosti několikrát došlo k násilí a vraždění,  za všechny vzpomeňme  tkzv. Hebronský masakr v roce 1929, kdy bylo hebronskými Araby zavražděno 67 Židů a dalších 60 zraněno  nebo    naopak útok  radikálního izraelského rabína Barucha Goldsteina, který v roce 1994 zastřelil ve svatyni 29 muslimů a 125 jich zranil. 
Měsíc po naší návštěvě, v červnu 2014  došlo k únosu a vraždě tří židovských  mladíků, z jejichž vraždy byli obviněni  členové palestinského hnutí Hamás.   Následovaly odvetné  vojenské akce ze strany Izraele a bohužel i  neoficiální odveta (msta) ve formě vraždy (upálení za živa)  16 ti letého Palestince. Vzplanul nejkrvavější palestinsko-izraelský konflikt od roku 2000.
Z našeho hlediska lze tedy hovořit o štěstí, že  jsme  v Hebronu a v Izraeli vůbec,  byli před tímto incidentem.  V daném kontextu bych však slovo štěstí nepoužila.  Když jsme   po  návratu z Izraele z bezpečí našeho domova sledovali všechny ty zprávy o násilí, smrti a ničení,    napadalo mě jen slovo marnost.  Marnost všech mírových snah, marnost nadějí na mírové soužití  Palestinců a židů, marnost nad marnost.  Pro ty kteří  na těchto územích žijí, však není jiná cesta, než se znovu a znovu pokoušet  tuto marnost překonat a zajistit alespoň   snesitelné  soužití bez násilí.  Zkusím  tedy  tuto kapitolu  zakončit  optimisticky  s nadějí, že  název města Hebron -  přítel,    snad  někdy,  jednou v budoucnosti,  nebude znít ironicky.