Směšné lásky pro celý život

Smyslem života je bavit se životem, a je-li život na to příliš lenivý, nezbývá nám, než ho trochu postrčit. Člověk musí neustále osedlávat příběhy, ty střelhbité klisničky, bez nichž by se ploužil v prachu jak unuděný pěšák.

Milan Kundera,   Nikdo se nebude smát (První sešit směšných lásek)

Nemám vypracovaný seznam autorů  a knih, které bych si vzala sebou na ten pověstný pustý ostrov, případně  na  nedej bože  dlouhý pobyt v nemocnici.  Dokonce si myslím, že  bych měla v obou případech trochu jiné starosti než četbu -  třeba přežít,  například.

Ale kdyby přece jen, přibalila bych do zavazadla  tolik knih   Milana Kundery , kolik bych unesla   a navrch položila Směšné lásky.

 „ Už jsi četla Třetí sešit směšných lásek?“  zeptal se mě  v roce 1969  po několika týdenní známosti  můj   kluk ,  o 5 let starší  student vysoké školy  a  pro mě  literární  autorita nad jiné.  Zahanbeně jsem přiznala, že nejenže jsem nečetla  sešit třetí, ale ani sešity předchozí,  nejenom že  neznám  Směšné lásky, ale dokonce jsem od autora jménem Milan Kundera nečetla nic.  Ne,  ani Žert ne.  Dnes už samozřejmě vím, že jsem se tehdy neměla proč stydět,  nemohla jsem to totiž ještě  stihnout,  táhlo mi teprve na 16 , měla jsem za sebou léta čtení dobrodružné literatury, "kodovek" i rodokapsů, ale  v posledních 2 letech jsem už četla klasiku, českou, ale hlavně francouzskou. Ale českou literaturu 60 – let, to  zatím ještě ne.  Třetí sešit směšných lásek byl v roce 1969  vydán, ale to také bylo poslední vydání  Kundery v Československu   po  sovětské okupaci.  Pak už byl i  z knihoven  stažen  a ve škole   se o něm neučilo, jako by neexistoval.

Má literární nedostatečnost  byla obratem  napravena zapůjčením  této útlé knížečky, kterou jsem přečetla hned ten samý večer  a zadělala si tak na celoživotní závislost na Milanu Kunderovi.   Ještě nikdy jsem totiž nečetla autora, který by mě tak oslovil, s jazykem tak současným , tak fascinujícího ve své břitkosti, smyslu pro ironii a  paradox  a schopností jít až na dřeň příběhů, vyhmátnout všechna krásná i bolavá místa  života. A v neposlední řadě jsem byla samozřejmě nadšena politickým podtextem příběhů, kritikou  poměrů v socialistickém Československu, v té  době už bohužel zlomeného, zbaveného  nadějí na změnu,  jak by řekl Kundera :  smutně  čnícího na startu ohavné normalizace. 

Odměnou  za mé nadšení z Třetího sešitu směšných lásek (První a Druhý sešit přítel nevlastnil)  bylo zapůjčení románu Žert , který jsem zhltla opět za nejkratší možnou dobu,  a  protože jsem nechtěla zůstat se svým nově objeveným spisovatelem sama,  přes výslovný zákaz majitele jsem knihy  půjčila kamarádkám.  A tak se stalo, že se po  jednom z mejdanů  Žert ztratil  a to  pak „ žerty  stranou“ , bylo to fakt vážné.  Do žertů mi skutečně nebylo, když jsem musela zašantročení knihy přiznat. 

Život má ovšem smysl pro rovnováhu a tak se stalo, že když jsem jednou v roce 1970 ve školní knihovně bloumala od povolených  klasiků k nezakázaným  klasikům, v touze najít  něco, co  jsem  ještě nečetla a co by zároveň nebylo úplné peklo,  narazila jsem, obdobně jako  klasický  Jiráskův  F. L. Věk   na   LIBRI PROHIBITI.    Ve   zdi  mezi regály   na mě vykoukl výklenek,  malá nika, tajná  a vábivá , ale   kupodivu   s  nezamčenými dvířky.  Po jejich otevření   jsem uviděla  První  a  Druhý  sešit  Kunderových Směšných lásek.  Byly tam určitě i další knihy jiných autorů,  ale já to nevnímala. Fascinovaně jsem zírala na ty dva svazečky, nic  jsem v tu chvíli v životě nechtěla víc, než si je přečíst   a  přitom jsem věděla, že mi je nikdo nepůjčí  a přečíst zde je nestihnu, zas tak útlé nebyly. Krást se nemá, ale bude to krádež? Nebude to vysvobození pro knihy odsouzené k bytí v temnotě, bez  možnosti být dnes  večer  a pak už napořád se mnou, bydlet v mé knihovně a nechat se půjčovat jen těm nejlepším kamarádům?  Mé řešení  tohoto morálního  dilema bylo  jednoznačné, knížky zmizely ve školní kabele a já zmizela z knihovny, pronásledovaná udivenou otázkou  soudružky knihovnice : Copak, copak, vy  jste si dnes nic nevybrala ? 

A tak jsem se stala majitelkou pokladu – dvou sešitů Směšných lásek,  ke kterým se po  pár letech připojil spolu s majitelem i již zmiňovaný Třetí sešit.  … Žila jsem pak   se Směšnými láskami dál a  četla  je,  jak šel čas,  znovu a znovu  i nyní.   A stále se mi líbí stejné myšlenky, stejný  humor, stejné názory.

Čtu je 50 let a stále mě baví  lehkost a vtip,   se kterými  se   asistent na  fakultě, přednášející dějiny malířství  vyhýbá napsání likvidačního posudku  na diletantskou práci  pana Zátureckého na téma Mikoláš Aleš , až se  dobere k tristnímu zjištění, že se Nikdo nebude smát… 

Také mě celý život baví doktor Havel, jeho noblesa,  intelekt, nadhled i to  děvkařství, za které on přece nemůže - „ k tomu ho  přece nutí  sama Nutnost“.

Dodnes    používáme  mezi přáteli   pro případ  seznamování   termíny Kontaktáž   a Registráž , které zavedli hrdinové povídky    Zvěstovatele věčné touhy. 

Vždy jsem rozuměla tomu, jak je lákavé stát se na chvíli někým jiným: nezávislým, bezstarostným  a  nezodpovědným   jako dívka ve Falešném autostopu.

Nakonec  to  nejlepší:

Eduard a bůh  Tady už se  Milan  Kundera posunul dál, až na úroveň Žertu. Vyprávět příběh tak humorný, až z něj mrazí, to umí skutečně jen on.

Ať ustoupí staří  mrtví mladým mrtvým…  Už název povídky zní tak  dramaticky,   že  v nás vzbuzuje pocit nějakého biblického odkazu, ale nic jsem nenašla, je to skutečně asi „jen“  Kunderův originální  slogan.  Příběh tohoto  setkání  dávných jednorázových milenců   a celá ta   filosofie  ničení   pomníků  v zájmu pomíjivé současnosti  mě nikdy nepřestane fascinovat. 

Myslíte si, že si výše uvedené  příběhy pořád čtu z těch našich  Tří sešitů   směšných lásek,  koupených a  ukradených v šedesátých letech minulého století? Dávno už je nemám, byly přece  půjčeny nejlepším kamarádům,  posléze jimi přepůjčeny ,   ztraceny    a  nikdy  nevráceny.   Možná vám to přijde divné, ale já se už kvůli tomu dávno nezlobím,  určitě je někdo miloval a možná ještě miluje jako já.

A tak já  si v posledních letech  čtu   v   souhrnném    vydání Směšných lásek  z roku  2007  (Atlantis) s Kunderovým doslovem, kde kromě jiného uvádí, že z tohoto vydání vyřadil kromě jiných  také povídku Já, truchlivý bůh. Ta patřila také k mým oblíbeným, je z Prvního sešitu směšných lásek  a ten, kdo ten  můj má, ať si ji  užije.  Nám ostatním  musí stačit skvělý film  Antonína Kachlíka  z roku 1969 s Milošem Kopeckým a Pavlem Landovským v hlavních rolích.