Busem do Chorvatska aneb Pekelná jízda

Chorvatsko -  tak krásné a tak blízko…., tento slogan  cestovních kanceláří  je kupodivu pravdivý, ale pozor, ať vás nezláká k cestě   k vysněnému  cíli  autobusem. 

Jsou  prázdninové destinace,  kterých lze dosáhnout  pouze letecky, pokud ovšem nepatříme  mezi milovníky  adrenalinového  cestování  jako je Trabantem   do  posledního dechu  nebo  Na motorce kolem světa.

Při cestě do  Chorvatska , které je pro nás nejbližší,  však máme na vybranou.  Na dovolenou tam  se  dá sice cestovat také letecky, ale i autem, vlakem nebo autobusem  s některou  z cestovních kanceláří.  Možnost volby.  Obecně úžasná věc,  to  co dělí člověka od jiných  tvorů.   Mít na vybranou …Tato možnost se nám však  letos stala osudnou.  Vybrali jsme si totiž cestování autobusem.  „Vždyť Istrie, konkrétně Rabac, je tak blízko, je zbytečné  letět,   je zbytečné  jet tak dlouho vlakem, busem to zvládneme jako už několikrát.“

Kdysi renomovaná cestovní kancelář Čedok nezajišťuje dopravu svých klientů sama, ale prostřednictvím společnosti GUMDROP s.r.o.  S tím jsme měli zkušenost již  předloni při cestě  z Makarské, kdy nám bylo divné, že jsme už v Bašce Vodě museli přesedat do jiného autobusu. Tehdy se  ovšem řidič ještě  omluvil a  jako satisfakci jsme  dostali v dalším autobusu  občerstvení zdarma. K přesunům   a   dlouhému čekání  pak docházelo i v Čechách. Takže kontrolka v hlavě zablikala, když jsme si zájezd do Rabacu kupovali   a  dozvěděli se, že  Čedok  stále využívá služeb tohoto dopravce.  Bohužel brzy zhasla, vždyť  „ Rabac není Makarská, budeme tam i zpět mnohem dříve.“

Naše cestovní martyrium  začalo na   místě srazu   v Ústí nad Labem, kde jsme poctivě  byli  o 15 min. dříve. Spolu s dalšími cestujícími z okolních měst jsme marně  čekali 45 min. na svoz  do Prahy, odkud měl náš zájezd vyrazit.  Odpověď na naše telefonáty na CK Čedok v Ústí nad Labem byla skutečně „vysoce profesionální : „ Autobus se zdržel u nehody, určitě přijede, je to normální, vždyť i letadla mívají zpoždění…“  Pohotovostní služba Čedoku nás pak uklidnila sdělením,  že „ autobus určitě přijede a  v Praze  nám  určitě neujede !!!“  Čekali jsme dál, až přijel řidič v mikrobusu, který nám jako jediný podal pravdivé vysvětlení : zapomněli na nás a jeho poslali až na základě našich telefonátů,  když mu končila pracovní doba. To jsme měli kliku, že si ještě nedal pivo !

Po odjezdu z Prahy se nám řidič GUMDROPU  představil jako Michal, který se nás „pokusí odvézt“ na místo pobytu a tím prakticky jeho veškerá komunikace s námi skončila. První zdravotní přestávka  byla v Kaplicích, což bylo  pro nás,  co jsme čekali  a vyjížděli z Ústí nad Labem,  více  než po 6  hodinách jízdy.  Na palubě bylo sice WC , ale to  rozhodně nemohlo suplovat pravidelné tříhodinové zastávky, které logicky neslouží jen k návštěvě toalet, ale  také k protažení nohou!

„Hlavně aby nám zase nepouštěli Tři muže a nemluvně“, přála jsem si naivně, než jsem pochopila,  že žádná projekce nebude, stejně jako můžeme zapomenout na prodej občerstvení v autobusu.

 Bez jakékoliv  komunikace  jsme dojeli k hotelu Delfín (až nyní víme, že to bylo  u  Poreče), kde začali lidé tam ubytovaní vystupovat. My ostatní jsme seděli dál, pak zase někdo náhle vystoupil a my se divili, že do Rabacu pojedeme sami. V tom jsme uviděli venku naše zavazadla ! „Co se děje?“ volali jsme a pak  pochopili, že zřejmě  vystupujeme všichni. „ Proč jste nám nic neřekl ?“  ptali jsme se řidiče, který s udiveným pohledem prohlásil „ Já to říkal tamtomu pánovi“  a ukázal někam  do  davu zmatených  cestujících, pobíhajících kolem autobusů jako hejno splašených slepic.  Naše otázka, proč  to neřekl  do mikrofonu, že se tady  všichni  přestupujeme, zůstala  bez odpovědi.  

Na místě pobytu  jsme při první schůzce  delegátku žádali, aby nám  zjistila, jak bude probíhat   cesta zpět, zda a kde se bude přestupovat a požádala řidiče o komunikaci s cestujícími.  Jak  zpáteční cesta ukázala, nebylo to  v jejích silách.

Při nástupu  do autobusu v den odjezdu jsme tedy opět nevěděli, zda a kde budeme přestupovat. Takže jsme  bez veškerých informací projížděli  několik hodin  Istrií   (Rabac – Umag  - 90 km – 4 hod. !) , čekali na další pasažéry,   zase  bez zdravotní  přestávky   („Běžte si do křoví …, ano, i to tam od řidiče zaznělo..!)  až jsme dorazili k již zmíněnému hotelu  Delfín, kde nám bylo oznámeno, že máme přestoupit do autobusu  č. 33,  kde se ovšem ten bus nachází, už nikoliv. Když tento autobus konečně přijel, situace se opakovala.  Zdravotní přestávka byla stroze oznámena  až po 7 ! hodinách, jinak  řidič opět nekomunikoval, nic nevysvětloval. Nás se již další přestupování netýkalo,  ale byli tam cestující, kteří opět netušili, že budou  v Budějovicích  znovu přestupovat. Lidé ztráceli nervy, křičeli a slova, která padala na adresu dopravce  zde nelze  reprodukovat.  Ještě jsme zajeli cvičně  do Písku, kde se zjistilo, že zde nikdo nevystupuje a pak už  hurá na Prahu.  Tam jsme už naposledy přestoupili, aby se nás ujala  paní řidička, která na rozdíl od svých mužských kolegů   sice  komunikovala (ač poněkud trapně) , ale  zase neznala cestu ani na  jedno výstupní místo.

Pro cestování autobusem na dovolenou sice nikdy neplatil známý citát , že  „Cesta je cíl“, ale bývalo to  snesitelné.  Ve světle výše uvedených faktů o stavu  našeho  cestování zní vzpomínky na dobu dávnou i nedávno minulou, kdy přátelští  řidiči  kromě perfektních informací o cestě   ještě   nabízeli   během  3 hodinových zastávek občerstvení, jako  pohádka.   Nicméně pamatujeme si to téměř všichni.

Nyní je situace jiná. Řidiči společnosti GUMDROP držící  pravděpodobně  bobříka mlčení,  přeskupují  zmatené a  často zoufalé cestující z autobusu do autobusu, za což se už rozhodně neomlouvají, neboť je to know how společnosti   -   vytížit bus za každou cenu, bez ohledu na cestující, kteří si nepřipadají jako platící klienti, ale přepravovaný dobytek. Cestující jsou permanentně v šoku z neustálého přesedání, strachu o svá zavazadla,  nesmírného fyzického nepohodlí i psychického vypětí  a nakonec  ze skutečnosti, že cesta z Rabacu trvala 19 hodin (to by dříve byli zpátky z Dubrovníku…)   A  to ještě netuší, že ještě mnoho dní po této  jízdě si budou léčit svaly na nohou, bolestivě   ztuhlé  z důvodu absence zdravotních  přestávek.

Tento blog je určen  hlavně těm, kteří  si svou dovolenou  teprve  vybírají a kdyby pomohl  třeba jen pár lidem   nezažít   „ Cestování za hranice všedních dnů  se společností GUMDROP“,  budu ráda.   My už máme jasno. Autobusem na dovolenou kamkoliv – nikdy víc.