Vánoce u našich aneb věčné návraty

Věčné návraty nemusí mít  jen  důstojná  klasika, tak se zkusme  nezlobit na norský seriál  Vánoce u našich, který vám může zpříjemnit adventní čas,  že hlavní hrdinka Johanna vypadla z oka Bridget Johnson.

Zdravotní sestřičku Johannu - norskou  Bridget  Johnson, spojuje  s její  britskou předchůdkyní  skutečně mnohé :   věk třiceti let, osobní stav - bez partnera a bez dětí, velmi slušná pracovní pozice  a její rodina, která se jeví jako ideální a tlačí na ni tvrdě , aby  se už konečně zařadila,  zabrala,  zakotvila …   to znamená, vdala se a měla děti.

První série je vtipná, roztomilá, dojemná a hlavně zábavná.  Zábavná,  zdůrazňuji, protože nesnáším výraz „odpočinková“. 

Zde lehce odbočím a ptám se: Kde se vůbec vzal ten výraz „odpočinkový“  film nebo seriál, který je  pro mě v současné sobě většinou  synonymem  toho,  jemně řečeno,  méně kvalitního,   zejména v české  filmové produkci? Co je to  za  hodnocení, které ještě ke všemu  bývá umocněno  trapnou hláškou, že prý se „u toho nemusí přemýšlet“.?

S tímto výrokem  jsem se  náhodně setkávala  již dříve, ale  dramaticky to  na mě dopadlo až jednou  při odchodu  z kina, kdy nás po promítání filmu  Tátova volha  míjely davy žen,  libujících si v tom, „jak si odpočinuly a nemusely téměř  2 hodiny přemýšlet ???!!!“

Ony chodí do kina, aby nemusely  přemýšlet ???!!!  Neměly by tedy raději doma spát  nebo snít, to by jim vyšlo levněji.

Proč raději  úplně prostě nepřiznat, „že se mi to líbilo, že to je to, co mě baví?  Že jsem  prostě  taková?“  Že mám ráda   jednoduchost  a  klišé? Vždyť proč ne, každý nemůže být intelektuál. Ale neschovávejme to do trapných schránek. 

Mně se například  ten film prostě nelíbil, ale  přemýšlela jsem při něm velmi a kladla si spoustu otázek o jeho  smyslu a už ho nechci nikdy vidět a ani jemu podobné.   O odpočinku se tedy rozhodně mluvit nedalo, spíš   to  bylo velmi, velmi  ú n a v n é !  A tak přesně bohužel  hodnotím obdobné české filmy (většinou  tkzv. komedie), plytké, bez přesahu a často i  trapné,  se zoufalým Langmajerem v hlavní mužské roli. Škoda ho, jako Borek byl v roce 2004 v Milencích a vrazích celkem dobrý.

O „věčný návrat“,  tentokrát   k  Lásce nebeské   se  pravděpodobně též snaží  nový film Ireny Pavláskové   Vánoční příběh , který  překypuje známými herci, ale údajně také vulgaritou a sexismem. Roli zde  překvapivě  přijal i Karel Roden. Film jsem neviděla, pouze četla recenzi Tomáše Stejskala, kterému nemám důvod nevěřit. Takže zase další „odpočinkový počin“, který ovšem se svou půvabnou předlohou nemá společného vůbec nic.

Mám za to, že diváci, co  hlásají ta moudra o  odpočinku a  absenci myšlení  při sledování těchto  filmů,  asi v hloubi duše vědí, že se  dívají na škvár, který se jim líbí  a mají potřebu to omlouvat tím, že  „jak musí ve svém náročném duševním  životě pořád  přemýšlet  jak Platon, tak jim ten film  výše uvedeného typu,  nebo  seriál na Primě  nebo Barrandově konečně přinese úlevu.“  No, nyní jsem byla trochu sarkastická, omlouvám se. Faktem je, že  přemýšlet se musí pořád  a úplně o všem, s tím nic nenaděláme.

A ještě jednou se omlouvám, tentokrát za  můj oblíbený  citát Larse  von Triera, podle kterého má být  film  jako kámen  v botě , ale to už je samozřejmě  jiný level, dnes jsme  trochu  někde jinde.

 Seriál  Vánoce u našich  patří mezi  jednoznačně lehké žánry a  je, jak jsem uvedla  paralelou k  Bridget Johnson.   Je  lehce romantický, dost  přehnaný a také trochu seversky  bizarní (to mám ráda), ale hlavně  vůbec, vůbec není  trapný. Přemýšlela jsem při něm  o některých, hlavně vztahových věcech, stejně  jako u těch „vážných filmů“ , možná i víc… Prostě je to seriál, který je na špici ve svém žánru, což konečně není jen názor můj  (81  % na ČSFD).

Tak pěknou podívanou na Netflixu ,  je tam už i druhá série…