Paní profesorce s láskou

Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou. (Jan Amos Komenský)

Střední škola je to, co z tebe dělá člověka, kterým jsi. Mám skvělé vzpomínky, dobré i špatné, některé zkušenosti s učením a některé, které si s sebou vezmu do konce života. (Giancarlo Stanton)

Nic není tak rozdílné jako autoři  výše uvedených citátů  :

Americký profesionální hráč baseballu (ročník  1999 ) a náš Jan Amos (představovat  není nutné). Přesto anebo právě proto, to byly právě tyto dva výroky, které jsem si zvolila  na úvod  vzpomínky  na naši třídní paní profesorku, která odešla do učitelského nebe, na jehož bránu smí zaklepat a je vpuštěn jen ten pedagog, který zanechal nesmazatelnou stopu. A to stopu nesmazatelně  dobrou  samozřejmě, neboť nesmazatelnou stopu zanechal například i učitel zpěvu na základce, který bil děti, zejména pak  holky,  za falešný tón i nepatrné vyrušování při hodině.  Takovému pak svědčí spíše Dantův 7.  kruh pekla.  

Oslovovali jsme ji, stejně jako  jsme oslovovali její kolegyně,   „ paní profesorko“ , protože takový byl na naší střední škole úzus, říkat  učitelům  pane  profesore.  Dodnes se o tom vedou spory, proč by se mělo středoškolskému učiteli  říkat profesor, když  on  se  v naprosté většině tímto  akademickým  titulem nehonosí.

Já si ovšem myslím, že to bylo a je správné, jedná se o tradiční oslovení,  zvyklost pramenící možná ještě v Rakousku Uhersku  nebo  v  1. republice  a  také  záleží na zvyklostech té které školy.  A   že  se nejedná o  akademický titul, který uděluje prezident  republiky, to snad každý ví.  A kdo neví, ať si to osvojí.

Tehdy jsme to oslovení pedagogů  vnímali  jako   něco, co odlišovalo střední školu od školy základní, případně od učilišť.  Obdobně jsme chápali  vykání, kterého se nám od některých pedagogů  dostávalo,  zvláště pak od naší  paní profesorky.

Paní profesorka byla osobnost. Lišila se zásadně od soudružek učitelek z našich základních škol, ale i od svých kolegyň na naší škole střední. Lišila se vzhledem, jazykem, chováním, mimikou, prostě vším… Byla tak jiná,  s tím svým  dokonalým mikádem, s dlouhými sukněmi a volnými halenami, ale hlavně  svým projevem…  Jestli jsem  do té doby  měla jen mlhavou představu o tom,  co znamená být d á m a  ,  začínala jsem chápat…  A už v těch 15 – 17 letech jsem toužila být jednou jako ona.

Učila nás  (jako třídní)  český jazyk a dějepis a pro mě byly tyto  hodiny nejvíc, těšila jsem se na ně a čekala, až uplynou ty pro mě nezáživné hodiny ekonomiky a účetnictví,  nebo dokonce strašlivá technika a mechanizace  administrativy, a já budu poslouchat její zanícený výklad toho, co mě skutečně baví   a zajímá.

  „ A proč vy jste vlastně  šla na tuto školu, Fišerová ? “ zeptala se mě bez varování, když   mi  jako vždy   po   zkoušení z  literatury  psala jedničku  a  zálibně nad mými znalostmi  potřásala hlavou.  Aniž by čekala na mou odpověď, pak prohlásila : „ Sem já bych  tedy nešla ani po smrti. “  Zůstala jsem zkoprnělá,  zmatená   a   přesto  chápající.   Zkoprnělá z toho  jednoznačného uznání, zmatená z toho, proč tady tedy ona učí, když tím  tak pohrdá….  A chápající to, že jsem si studium asi vybrala špatně.

 Jako třídní byla bez konkurence. Cítily jsme  (dívčí třída) , že nás má ráda a záleží jí na nás. Byla moderní  a chápavá. Zastala se holky v kraťasech, na kterou si stěžoval zuřivý zeměpisář : „že nechala doma nejen sukni,  ale i vědomosti“  a že kraťasy je z tohoto titulu nutné zakázat. Boj o kraťasy ve sborovně vyhrála, jejich  zákaz prosazen nebyl, ale měla na jejich nošení přísné estetické nároky.  To se projevilo na  turistickém výletě v Krkonoších, kde těsně před Petrovkou zavelela :  Prdelaté se obléknou, v šortkách mohou jít  dál jen štíhlé !!!     To by dnes neprošlo, že…

Po  Krkonoších  následovaly Beskydy, po Beskydech  Malá Fatra. Táhnout se s báglem  a bolavýma nohama , mít žízeň, spálený nos  a spát po třiceti v ubytovnách, ale pak stát někde nahoře, žasnout a cítit se jako první člověk, to mě naučila ona.  A na její výroky,  kterými nás častovala, také nelze zapomenout : Vám by se, Bálková, líbilo, aby vás na  výletě do hor, vozili lanovkou od hospody k hospodě… ( to byly Beskydy)

A také nelze zapomenout na poslední výlet do Malé Fatry, to nám už bylo 18, kdy paní profesorka poprvé v klidu zalehla ve svém pokoji v hotelu a co děláme my, plnoleté, měla na háku.  A světe div se,  i ty největší „průserářky“ najednou večer nikam nezmizely, naopak všechny jsme se zabarikádovaly ve svých chatkách a na dorážející slovenské  „ chalany“  jsme pokřikovaly jen odmítavé hlášky.   V rámci  historické pravdy však nutno přiznat , že to nebylo  mravností, ale spíš strachem.  Oni ti slovenští kluci byli  takoví „ divní, jiní a ostřejší “  a my jsme jich trochu bály...

Paní profesorka   byla  vždy nad věcí a nikdo by nevěřil, že ji tak vykolejí pouhá podložka, podložka pod dvojlist při psaní čtvrtletní práce. Ovšem nebyla to ledajaká podložka, ale s přesně  určenými, širokými řádky.    Problém byl v tom, že část třídy, nebo  snad  většina , tuto podložku  ten den, tu hodinu, neměla.  Zuřila strašně   a  dopustila se tímto  vůči nám při výčitkách kvůli absenci podložky kultovního   oslovení :  „  Vy nány pitomé…..“

Bohužel, „my nány pitomé“, což po těch letech zní jako  „moje zlaté holky“,  už jsme ji neměly k maturitě.  Toho nepřestanu nikdy litovat.

Paní profesorka byla má  láska na celý život a já si myslela, že  má vždy   pravdu . V devadesátých letech učila   mého syna  a na třídní schůzce mi řekla, že „je to chytrý hošík, ale není tak chytrý jako maminka“.   Bože, jak se zmýlila. 

Jakou já jsem tehdy měla  chytrost?  Jedině tu, že jsem pochopila to, co ona mi už řekla před lety ?  Že jsem tady špatně, když jsem si na třídní schůzku mého syna „odskočila“  z ekonomické kanceláře  a ne z nějaké  akademické knihovny.  Ale s tím už se v té době   dalo těžko něco  dělat.  Zato „ chytrý hošík“ se ve svém oboru našel a vyprofiloval .

Chodila na všechny naše srazy, po  zajímavých 10 -ti  letech, když nás ještě napadlo jet znovu společně na  hory,  možná po 15-ti,  určitě po 20, 30  a 40 - ti letech. 

Vždy jsem toužila být jako ona,  tak sečtělá, tak  výjimečná, tak statečná…..podařilo se mi to zatím jen částečně, ale  nezoufejme,    spolužačky mé milé ,   vždyť  na to máme    ještě 25 let čas  …

Pokud  se sejdeme letos, při příležitosti   50 - ti let od maturity,   poprvé nebude s námi, ale bude to hlavně o ní.