Když tančíš na okraji barvy

Tato báseň má být pokusem o zachycení nesdělitelných pocitů mezi ženami a muži. Napsaná znovu k večeru dne.

Propouštíš duhové vějíře z krajky dne
Před každou barvou
Která vrhá se k nohám Tvé barvy
Jako cherubín v odrazu dýky
Mihotavé svíce, co přes Tebe hoří
Nad freskami nočních odevzdání
Pronášíš cizí rozhovory v lidech
Co přelili šálek kávy i do dalších oken
Klesáš na křídla každé barvy
A noc, nemůže si vzpomenout
Kde jen si přenechala oblohu
Ukvapeným zvonům ze snu tisíců
Renesančních Mistrů v jediné chvíli
Ach ano…
Když tančíš na okraji barvy
Té barvy, která jako obsidiánový skřivan
Svléká čisté tóny klavírních sonát
Když poznal tě milý
V choti svých kočovných paží
Milý zas odejde a zůstane po něm
Jen milost z výstřelu a umytá hlaveň soumraku
A nerozestlané perletě ve Tvých očích
Nemusíš být smutná
Nejistotou každé barvy
Která puchýře zanechává
Nad palcem našich životů
Stačí, že tančíš na okraji barvy
Vyzvaná k tanci na velkolepé přání
Před ránem každého večera
Jak Fénix, který škube své životy
Křikem vlastního těla
Někdy jen melancholie zákrutů zimních hvězdic
Obejme Tvé oči v ulicích
Kde primabaleríny šněrují do tkaniček
Neznámých mužů, které nikdy nepotkaly
Okraje na hranicích, kde končí, co není