Rozhovor s mojí maminkou Janou

Rozhovor o Štěstí, Inspiraci, Úspěchu, o tom proč tady jsme a o největší životní hodnotě s mojí maminkou Janou Jartymovou. Přeji příjemné čtení.

Co je podle tebe Štěstí?

No, to je docela taková proměnlivá veličina. Protože (odmlčí se na chvíli), někdy se probudím a necítím se vůbec šťastná a jsem otrávená hrozně a (odmlčí se na chvíli) pak si třeba něco přečtu, nebo někdo mi něco řekne a najednou se začnu cítit šťastná a mám energii a pak začnu kreslit a jsem vlastně šťastná. Ale rozhodně štěstí není, když po něčem strašně toužím jako třeba koupit nový šaty nebo boty. A tak jako, to jsem taky na prchavou chvíli šťastná, ale to má hrozně krátkou paměť. Štěstí podle mě je, že něco tvořím, to asi jo. To u mě funguje. Sice mám v sobě pocit takového napětí, jak to dopadne, ale zase jsem šťastná, ať už maluji nebo šiji nebo se zaberu do hry s dětmi. To je taky štěstí pro mě. (napije se kávy) No možná, že je štěstí to, že člověk trochu přestane myslet sám na sebe. Ale ne vždy to taky rozpozná, že je šťastný, protože někdy je tak jako (odmlčí se na chvíli) zavalený nějakými myšlenkami a něco mu nejde z hlavy, nebo má nějaké starosti.

Co tě inspiruje?

Příroda, jednoznačně příroda. Stromy. Příroda, protože je to zázrak.  Protože my žijeme tady na té Zemi v té přírodě, která je normálně zázrak a nikdo ji nikdy nedokázal vyrobit z lidí. A víš co? Teď jsem četla v knížce od Marka Orko Váchy, že vlastně rostliny – vědci myslí, že vznikly z hlíny, ale není to pravda. Oni rostou ze slunce, světla a z vody (zamyslí se), ze vzduchu a ta hlína je jenom drží, jo? A oni z těchto substancí tvoří své tělo – no tak není to zázrak? Tak já žiji jednoznačně v zázraku. A teď ta příroda se proměňuje – jiná je na jaře, jiná v létě, jiná je na podzim. Mám jí asi nejradši právě na jaře a na podzim. Kromě přírody, samozřejmě hudba, dobré knihy, chytří lidé jako třeba Marek Orko Vácha, pan Halík, pan Sokol. Ráda si přečtu nějaké filosofické pojednání, ale zjišťuji, že třeba někdy mi na to ta hlava nestačí, ale třeba pochopím jen jeden odstavec a i to je dobrý. A to mi dodá nějakou sílu nebo myšlenku.    

Co je podle tebe Úspěch?

Úspěch (zamyslí se)? Když jsem byla mladá, tak jsem si myslela, že úspěch je to, když má člověk hodně peněz, krásný byt a vůbec, že může jet na dovolenou, a to se pak jako časem promění, protože pak pro mě začal být úspěch, když jsem měla pocit, že třeba jsem ovlivnila svoje děti v některých věcech, že se něco naučili, nebo že je bavil život. No a teď si na stará kolena myslím, že úspěch je, když každý den tu všednost toho dne unesu a ještě si to svým způsobem užiji chvilku. To je taky úspěch. A peníze mi teda už nepřijdou důležitý. Přijdou mi důležitý vztahy, ale neumím je.

Proč si myslíš, že tady jsi?

Na to taky není jednoduchá odpověď. Poslední dobou právě tohle jako docela dost často řeším a nemám na to jednoznačnou odpověď. Ale asi převažuje ve mně ten názor, že (na chvíli se odmlčí), nebo mám tu naději, že tímhle životem tady prostě ten život nekončí a že tady jsem, protože mě tady někdo chtěl a asi mě tady chtěl ten Bůh. A ať už mě tady lidi chtěli, nebo nechtěli - hold to zrození tady prostě bylo, proběhlo to a já si myslím, že se tady musím nebo mám něčemu naučit. A rozhodně si myslím, že je to dobro, který se mám učit a spravedlnost. No a je to hodně těžký. (delší pauza) Ale jako jinak opravdu nevím, proč tady jsem.  Určitě mě tady někdo musel chtít, že jo?(odkašle si) Bohužel to nebyli rodiče v první fázi.

Co tě nejvíce baví, a máš ráda?

No, toho je hodně. To se nedá říct nejvíc. Všechno se okouká. Tak jako když vezmu třeba ten časový úsek jako týden – tak určitě mě baví poslouchat hudbu, právě něco tvořit aspoň trochu a baví mě i chodit se psem ven a cvičit. A nebaví mě mýt nádobí a chodit nakupovat jídlo. A kdyby to mělo být nejvíc (napije se kávy)? Tak teď mě asi nejvíc baví kreslení. To byla taková činnost, ve které jsem si nikdy moc nevěřila a teď se učím kreslit podle jedné knihy nějaký výtvarný a vlastně mám radost, když se mi něco podaří namalovat.   

Co je pro tebe v životě největší hodnota?

Asi vztahy a porozumění a láska. No říkala jsem, že vztahy moc neumím, ale to asi každý. Nesmí si to asi zase člověka tak brát osobně, ale musí si hlídat věci, aby nedělal vůči svým bližním nějaký špatný věci, a to já si myslím, že třeba jenom tohle – že si hlídáš prostě to dobro v sobě, že můžeš prokazovat sobě i druhým, že to znamená, že vlastně tím se i posiluješ a že tím rosteš, a že jsi charakternější atd. Bez vztahů by to nešlo. Můžeš mít jako samozřejmě vztah jako k přírodě, ke zvířatům a k mnoha dalším věcem, no ale i když mě lidi kolikrát strašně štvou, tak jako vím, že bez nich by to nešlo. Že potřebuješ lidi kolem sebe – oni ti někdy ublížej, ale zase tě mnohokrát podržej a posílej…no a to je pro mě asi to nejdůležitější. Já teď jak sleduji tu přírodu tak tam vidím, že třeba u včel nebo u mravenců to funguje tak, že oni si vůbec jako tyhle tvorové nevybírají, prostě mají nějakou roli přisouzenou a pracují pro blaho celku. A já myslím, že i u lidí by se mělo pracovat pro blaho celku, ale asi ne na úkor jedince. My jsme dneska strašní individualisté v té naší přepsychologizované společnosti, tak si právě myslím, že bychom si mohli vzít vzor třeba i ze společenství mravenců nebo včel, alespoň něco od nich.