Rozhovor s Jindřiškou Netrestovou

Rozhovor o štěstí, inspiraci, úspěchu, o tom proč tady jsme a o největší životní hodnotě s fotografkou, dramatičkou a divadelní herečkou Jindřiškou Netrestovou. Přeji příjemné čtení.

Co pro tebe znamená štěstí?

Asi nějakou schopnost uvědomit si ho. Je spoustu věcí, kdy nemáš důvod být nešťastný, kdy máš třeba všechno a stejně jsi nešťastný a pak jsou lidi, kteří nic nemají a jsou šťastní. Takže pro mě to je o takovém naladění na štěstí, což u mě probíhá např. když je hezky, vidím pěkný film, čtu hezkou knížku, slyším dobrou muziku a plně si to uvědomím. Jako že to nenechám kolem sebe proplout ten moment a neberu ho za samozřejmost. Člověk se to musí učit (zamyslí se). Vždycky se dá nalézt něco, co je dobré. Člověk by se neměl tak zabývat třeba věcmi, co mu v životě nevycházejí, to může být prvotním krokem k vylaďování se na to, umět cítit štěstí.   

Co pro tebe znamená inspirace?
Tak nějak všechno. Jako jedna věc mě desetkrát inspirovat nebude a po jedenácté to zrovna naskočí, takže záleží na náladě. Někdy se zase s někým o něčem bavím a napadne mě něco. Tak nějak to prostě přichází - nemám na to postup, jakože bych věděla, že si naliji 2 deci vína, zacvičím si 10 Tibeťanů a přijde to (směje se), tak to ne. Prostě přijde správná nálada a  vyvolá chvění. U toho focení to mám třeba tak, že prostě jdu ven za účelem fotit a pak ty věci cíleně hledám, jdu přírodou nebo městem a (zamyslí se) nemám to zase tak promyšlený. A to psaní taky, tak třeba potřebujeme napsat pohádku, tak se prostě musí napsat pohádka, takže sedneš a píšeš (směje se). A dost mě inspiruje a baví spolupráce, že někdo jiný dá nápad a mě začne napadat k tomu další nápad, to ale u fotek moc nefunguje (usmívá se). A u toho focení je třeba zajímavé, že to, proč vůbec fotím je, že mi vždycky voněly foťáky. Ty digitální mi tedy nevoní, ale ty staré voní nádherně - ten kov a kožený obal, a to mám už z dětství, kdy tatínek měl zrcadlovku. A taky mám ráda zvuk té spouště u zrcadlovky. A termín je taky dobrá inspirace, protože když něco musíš, tak člověk sedne a pak to taky dost často jde (směje se).

Co je podle tebe úspěch?
Asi přežít (směje se). Já nevím... já se asi na úspěch neorientuji. Úspěch je umět vyjít s lidmi, být šťastná, a to tak nějak za něj beru. Úspěch ve smyslu kariéry asi fakt moc neřeším. Úspěch bych se tedy snažila definovat jako radost ze života, že tě mají lidé rádi, že se ti daří nějakým způsobem, a že to občas zajímá i někoho jiného, to co děláš.

Proč si myslíš, že tady jsi?
Já si myslím, že to vůbec nemusí mít důvod. Nevěřím, že tady je nějaký vyšší důvod a ani nemám tu potřebu ho hledat. Vnímám se jako ateista a nemám problém vyjít s tím, že to nemá tady smysl a že umřu a nic dalšího už potom nebude. V tom, že tady jsem vidím náhodu, s tím, že když už tady jsem, tak se tomu snažím nějaký smysl dát. Snažit se žít poctivě, neubližovat zvířatům, lidem, nemrhat svým časem zbytečně a snažit se taky dělat něco, aby z toho i někdo další měl nějaký užitek. Například když máme představení, tak na něj přijdou lidé a odejdou třeba s lepším pocitem. Člověk vždy někomu ublíží, ať chce nebo ne, nemůže být kamarád samozřejmě se všemi, ale vědomě škodit by asi neměl, to vážně ne.

Co tě nejvíce baví v životě?

Baví mě divadlo, focení, ráda sportuji a ráda cestuji, kdy jsem hrozně ráda na té cestě a je mi jedno i kam jedu. Já jsem spokojená jen s tím vědomím, že někam jedu (usmívá se). Baví mě jezdit autobusem a dívat se na krajinu. Pak mám taky ráda zvířata, třeba sportovat se svým psem...no mě vlastně baví všechno, co dělám (směje se). Snažím se totiž i na tom, co mě tak nebaví najít si něco, co by mě na tom bavit mohlo, nedělat tu nezáživnou činnost jen tak mechanicky, ať už se to třeba týká čehokoliv u mé kancelářské práce. A třeba u toho divadla mě baví to, že jakmile k tomu jednou čuchneš, tak už prostě nemůžeš jinak. Někdy je docela drsný to zkoušení - hlavně když to člověku nejde, ale když se povede představení, tak máš zase tu euforii. A pak mě hodně baví fotit lidi na divadle, kdy se snažím zachytit ty emoce, aniž bych je musela sdílet. Mám to totiž tak, že u focení portrétů mám někdy takový ostych, že se mi to nepovede, nevěřím si a nevím jak s těmi lidmi komunikovat, aby se uvolnili, tak do toho se zas moc nehrnu (usmívá se). A abych nezapomněla, ráda se nudím, protože se nudím málokdy, tak pak se ráda nudím a taky mě baví uklízet a třídit šuplíky, protože to vnímám tím způsobem, že si u toho čistím hlavu a myšlenky.  

Co je pro tebe největší hodnota?
No asi svoboda (chvíli přemýšlí), že nemusíš nic předstírat a nikdo tě nikam netlačí. Vnitřní pocit, že žiji, tak jak žít chci. A taky asi láska a je to jedno jestli k rodičům, partnerovi, sourozencům, ale prostě jako že člověk obecně má rád lidi.  
Slovo autora článku: Jindřiška je velmi kulturně činorodý, talentovaný a především velmi milý člověk a já velmi děkuji, že mi dala kus svého cenného času pro rozhovor. Pokud vás zajímají její fotografické aktivity, tak doporučuji se rozhodně podívat na její blog a také Instagram, kam dává své zajímavé fotky.