Bill Evans - Portrait in Jazz

Blues v kabátci zeleném…tak doznívají klavírní tóny jednoho z nejšarmantnějších jazzových pianistů své doby. A jak se takový šarm neboli kouzlo osobnosti tvoří? V případě Billa Evanse je to vlastnost hbitých prstů a romantické duše. Recept zní dále jasně: vzít osm standardních obleků, někde trochu více vykartáčovat, někde tak netlačit na látku a sem tam upravit míru velikosti střihu + ušít jedno parádní tvídové sako samostatně.

Voila... výsledek je, že gentleman s tichým úsměvem ladně prostřídá všech devět dokonale padnoucích obleků a žádný z nich se nezpotí ani nezatuchne omamnou látkou času.

Bill byl jeden z mála bělochů, který od velkého Milese Davise dostal „MilesSmiles“ a byl součástí Davisova seskupení v jeho slavné éře Kind Of Blue, kde svým přístupem pomohl pečlivě vyšperkovat tento jazzový safír do lesku mu nejsvětějšího.

Ladies and gentlemen, welcome the world of Bill Evans.

Jak to ten elegantně vyhlížející pán, z přebalu desky svého páteho symposia barev jménem Portrait in Jazz dělá, že do jeho čistírny standardních pánských smokingů se rádi vracíme?

Lehkost a preciznost Evansova pojetí skladby a dozvuky impresionistických „malířů“ Debussyho a Ravela, rekrutují bohatý výrazový rejstřík a pestrý arzenál kolorovaných odstínů, v pomalém či rychleji strukturovaném bopovém frázování a provázanosti jednotlivých tónů.

Svým rovnoměrným dílem se na působivém klimatu celé nahrávky podílejí metličky Paula Motiana a pevný basový spodek Scotta LaFara. Trio působí velmi kompaktně a Evans nechává oběma pánům dostatek prostoru na vlastní vyjádření. Například v provedení "Autumn Leaves" je slyšet vysoká úrověn vzájemného poslechu, který vrcholí v inteligentním dialogu všech zúčastněných.

Trio pomohlo změnit pohled na interpretaci tradiční jazzové skladby a najít její novou funkci a možnosti. Dnes je možné bohužel jen spekulovat, do jakých výšin a hlubin by se vyvíjela cesta těchto tří hudebně souznějících myslí, protože rok po vydání desky se kontrabas LaFara už nikdy nerozezní. Automobilová nehoda je krutý černý havran smrti, usedajíc na Billovo a Paulovo rameno.

Portrait in Jazz je zdárným příkladem, kdy technika nepřebíjí a netáhne skladbu do odlehlých krajin, ale střídmě akcentuje hru na správném místě. Nic zde neškobrtá ani nepředbíhá a nástroje jsou jedním organickým celkem, pulsující v rytmu hvězdné večerní oblohy roku 1960, vinylu na verandě, láhve bílého a dámského parfému, který mě donutí jí broukat do ucha "What Is This Thing Called Love?".

Drahý Bille a spol., za případný úspěch vám děkuji a budu se těšit znovu někdy na slyšenou.