Blížíme se k počtu 600 tisíc nezaměstnaných. Je to obrovské číslo, které se stává opravdu klíčovým problémem naší současnosti. Přitom ve vládní agendě nezabírá v podstatě žádný prostor.
Když si odmyslíme neustálé změny v metodice výpočtu míry nezaměstnanosti, které z tohoto ukazatele dělají do jisté míry nepoužitelné hausnumero, tak rozhodující je, kolik lidí registrujeme na úřadech práce. A to je právě oněch bezmála 600 tisíc, tedy přesněji 593 tisíc. Pro ilustraci vážnosti situace stačí říci, že to je nejvyšší hodnota v moderní historii českého státu a že v roce 1933, když byla v tehdejším Československu rekordní nezaměstnanost, bylo v celém státě ve zprostředkovatelnách práce evidováno 920 tisíc lidí, přičemž skutečný stav byl v Českých zemích, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi odhadnut na 1,1 milionu lidí.
I nyní to bude o trochu více, než říkají oficiální statistiky. Dejme tomu zhruba 620 nebo 630 tisíc lidí. A když se vrátíme k roku 1933, tak na území dnešní České republiky bylo bez práce asi 700 tisíc lidí. Jinými slovy – i když každé podobné srovnání strašně kulhá - ve skutečnosti vlastně nejsme v absolutních číslech někde zcela jinde, než za Velké hospodářské krize. V míře nezaměstnanosti je to samozřejmě jiné, protože v oněch třicátých letech dosahovala zhruba dvaceti procent (oproti nynějším deseti procentům), celé Československo totiž mělo asi 11 milionů obyvatel.
Ale nechme historických exkurzí, i když jsou jistě zajímavé. Obrovský a soustavný růst počtu lidí bez práce má svoje důvody. Když je nehledá vláda, je potřeba je hledat vlastními silami. Jeden je asi hodně známý a jde o politický problém. Náš trh práce je v podstatě velmi rigidní a tuhý – pokud podnik vezme pracovníka, těžko se ho potom zbavuje. Je to drahé a dlouho to trvá.
Proto podniky stále silněji tlačí na využívání externích dodavatelů pracujících na živnostenské oprávnění nebo si prostě novou lidskou práci nepořizují vůbec. Je totiž výhodnější tlačit systematicky na lepší využití stávající práce, popřípadě nakoupit od existujících zaměstnanců nějakou práci navíc, lidově přesčasové hodiny. Dokud to jenom trochu jde, podniky nenabírají nové zaměstnance.
V této věci je každá vláda trochu v kleštích. Pouze naprosto omezený levičák by trval na tom, že zjednodušení pracovního práva ve věci výpovědí a odstupného by nepřineslo mnoho nových pracovních míst. Kdybychom výpovědní lhůtu zkrátili na měsíc a výpověď by bylo možné dát bez udání důvodu, pak by pružnost trhu skočila nahoru a nezaměstnanost zase dolů. Faktem je, že z hlediska zaměstnanců by to znamenalo zvýšení celkové nejistoty.
Druhým problémem je vysoká cena práce. Nejde jenom o hrubé mzdy, ale o celkové náklady práce a ty jsou značné. I to brzdí přijímání nových lidí do zaměstnaneckého poměru a tlačí to firmy k tomu, že mnoho práce nakupují u živnostníků, kteří jsou živnostníky v uvozovkách, protože jejich jediný zadavatel práce je jedna firma, dosti často jejich nedávný zaměstnavatel. Ovšem to je balancování na hraně zákona, ke kterému ale nutí podniky vysoká konkurence v době velmi nízké poptávky.
A je zde i třetí věc, hodně opomíjená. Tak dlouho se připravoval zákon o veřejných zakázkách tak, aby byl bičem proti korupci, až se podařilo vytvořit systém, ve kterém jsou představitelé zadavatele pořád minimálně jednou nohou v kriminále. Ve skutečnosti je z pohledu úředníka nějaké radnice nebo státní instituce či úřadu nejlepší vůbec nic nedělat, žádná řízení nevypisovat, protože riziko problému je značné. Zadavatel v podstatě nemá příliš možnosti dát si nějaké rozumné podmínky nad rámec ceny jako hlavního kritéria. Ve všem je viděno nekalé jednání bránící uplatnění principu konkurence. Klíčem je tedy nejnižší cena. Úředník, který se nemůže prokázat tím, že zakázku dostal zájemce s nejnižší cenou, má problém. Velký problém. Když ale zakázku dostane nejnižší cenová nabídka a ukáže se, že vítězná firma není schopna dokončit zakázku v rozumné kvalitě, v čase nebo třeba i vůbec, pak má úředník zase nemalý problém, protože on je odpovědný za výsledek soutěže. A tak se mnoho akcí zastavilo.
Celý náš hospodářský systém je stále složitější a zapeklitější. Přejímáme mnoho a mnoho evropských norem, příkazů a zákazů, přejmenováváme rum na tuzemák a pomazánkové máslo na tradiční pomazánku a děláme spoustu dalších a dalších nesmyslů. Pravidla jsou stále složitější a administrativní zátěž větší, hygienické předpisy přísnější a rigidnější. Na jedné straně vidíme politické tažení za snižování nákladů podnikání, na straně druhé přibývá regulací, které jsou z hlediska podnikatele nebo podniku vlastně jenom maskované náklady a nová administrativa.
Spojené státy hlásí nejnižší nezaměstnanost za poslední roky, stejně tak i Německo a další země. U nás ale počet lidí bez práce stále roste a lepší to asi ještě nějakou dobu nebude. Jestli my neděláme něco špatně? Zdalipak jsme někde nesešli ze správné cesty?
