Česko nemá vlastní dynamiku

Údaj o růstu či poklesu hrubého domácího produktu je tak trochu fetišismem ekonomie. Jeho schopnost opsat realitu dané země je ve skutečnosti dosti omezená. Tak bychom se měli dívat i na poslední odhady ČNB.

Běžnému občanovi České republiky je v podstatě jedno, zda HDP letos vzroste o 2,2 nebo 2,9 procenta. O tomto rozdílu lze říci jediné. Totiž, že kromě statistiků a politiků si ho nikdo ani nevšimne. Nijak se totiž v reálném životě neprojeví.

Tím nechci říci, že údaj HDP je bezcenný. To vůbec ne. Přece jenom ukazuje schopnost ekonomiky vytvořit a užít přidanou hodnotu. Umí naznačit, zda se celková kondice nějakého hospodářství zvyšuje či zda stagnuje nebo klesá. Ale rozdíl mezi 2,2 procenta a 2,9 procenta je z pohledu běžného občana marginální. On je stejně u HDP důležitý spíše trend a směřování čísel, než konkrétní údaj.

Obyvatelé této země jsou v posledních měsících zahrnováni řadou naprosto úžasných čísel o naší ekonomice. O HDP byla řeč. Nezaměstnanost je nejnižší za posledních skoro dvacet let, zároveň máme vysokou zaměstnanost, tedy absolutní počet lidí zapojených do smluvních vztahů a ekonomického dění (včetně podnikatelů). Kladná obchodní bilance je stálým jevem a saldo zahraničního obchodu roste. O české produkty a služby je v cizině zájem. Rozpočet plánovaný se schodkem 70 miliard bude naopak v přebytku. Zdá se, že jsme krajina zalitá sluncem.

Jenže za těmito všemi skvělými čísly se schovává řada nebezpečenství. Klesají investice, naopak odliv kapitálu se zrychluje. Jinými slovy je zde stále menší ochota investovat v České republice. Co se zahraničních investic týká, stav není nijak „úžasný“, naopak se zde projevují stále větší potíže. Administrativní zatížení podnikání je vysoké. Mzdy rostou, ale nijak závratnou rychlostí – přesto je ČR státem s vysokou cenou práce, protože práce je zdaněna opravdu hodně (kdo někdy někoho zaměstnával, jistě ví, o čem mluvím). I když ekonomika si vede alespoň v hrubých číslech skvěle, do života většiny lidí se to promítá jenom velmi málo.

Byrokracie ve všech oblastech je obrovská, regulace neustále rostou. A to ani zdaleka nikoliv jen „kvůli Bruselu“, sami si nakládáme na hrb ještě daleko více. Například různé ekologické nebo potravinářské normy jsou extrémně přísné, mnohé v podstatě nesplnitelné. Přesto jsou supermarkety plné zboží dražšího než v cizině, přitom ale méně kvalitního.

Experiment s elektronickou evidencí tržeb bude novým obrovským balvanem na hrbu živnostníků a obchodníků. Náš daňový systém je složitý, neustále se mění a například předpisy o výběru daně z přidané hodnoty jsou sestaveny v jazyce, který češtinu připomíná pouze okrajově.

Soudní systém je přetížený a nevyzpytatelný. Více než čtvrt století po pádu komunismu rozhodují o podobné věci soudy na regionální úrovni naprosto odlišně a to nemluvě o takové komplikaci, jakou je naprostá nekonzistentnost rozhodování na jednotlivých úrovních soudní hierarchie.

Takto by bylo možné pokračovat stále dál a ilustrovat jednu zásadní věc – česká ekonomika (a česká společnost) nemá vlastní dynamiku. Sloužíme jako dílna Evropy, především Německa, náš růst se nerodí z nových věcí vzniklých zde. Až na čestné výjimky, pochopitelně. Rosteme (velmi pěkně), když roste okolí, klesneme (ještě rychleji), jakmile se zadrhne evropský stroj.

Co potřebujeme do budoucna? Řadu zásadních reforem minimálně srovnatelných s těmi, které proběhly na začátku devadesátých let. Potřebujeme reformu daňového systému, která nebude zvýhodňovat jednu skupinu proti jiné, ale podpoří investice. Potřebujeme dramatické zjednodušení administrativní zátěže podnikání i každého občana. Potřebujeme zásadní revizi regulatorních opatření. Potřebujeme ustoupit od paternalismu a dát prostor osobní iniciativě. Potřebujeme přestat dotovat penziony a „drobné podnikání“, protože každá dotace jednomu vychytralému příjemci pošle do kolen dva jiné, kteří podnikají na vlastní riziko a ne za veřejné peníze.

Není dobré věřit ve světlé zítřky, kdy bude líp a všichni dostanou koblihy zadarmo. Jediné, v co má smysl věřit, je vlastní schopnost a takové uspořádání společnosti, ve kterém se o sebe může každý svobodně postarat sám.