Jednoho dne limity padnou

Žijeme ve světě levných surovin. Není to ale „navždy“, není to „napořád“. Ekonomika má věčnou tendenci vytvářet rovnováhu. Dynamickou, stále se měnící, ale v podstatě rovnováhu. A proto suroviny nebudou levné věčně.

Obvykle se říká, že ceny surovin vytváří trh, tedy poměr mezi nabídkou a poptávkou. To je samozřejmě v principu pravda. Jenže tu nabídku a stejně tak poptávku ovlivňují tisíce různých faktorů, událostí a změn. Některé jsou klíčové a jiné méně podstatné, ale dohromady dělají všechny společně onu finální cenu. To platí u ropy, plynu, uhlí, železné rudy a všeho dalšího.

Když tedy hovoříme o limitech hnědého uhlí, měli bychom mít na paměti také všechny další okolnosti vedle toho, že jejich další prolamování (neboť prolomené již byly a to dokonce vícekrát) by znamenalo stěhování lidí a nesporné škody na krajině. V tomto směru je historie limitů poučná. Platí čtvrt století. Ano, vláda Petra Pitharta je přijala svým usnesením 30. října 1991 (to je strašné, jak to utíká, že?).

První prolomení nastalo v roce 2008 úpravou linie v lomu Bílina. Druhé prolomení přišlo v roce 2015 a znovu šlo o lom Bílina. V obou případech v principu nenastal zásah do osídlení.  Ale za současnými hranicemi těžby leží celkem téměř miliarda tun uhlí, z toho asi 750 milionů je vysoce kvalitní surovina, které v cestě stojí – mimo jiné – Horní Jiřetín a chemička u Litvínova.

Velmi jednoduše řečeno. Pokud limity nepadnou, hnědé uhlí skončí kolem roku 2050. Pokud padnou, hovořme o roce 2120 (samozřejmě naprosto orientačně, protože nemáme tušení, co se do té doby v energetice stane).

Vraťme se ale k trhu a k cenám energií. Jedním z hlavních hybatelů je poměr mezi investicemi do těžby a cenou. Pokud jsou ceny surovin vysoké, pak jsou vysoké i investice do další těžby, protože jejich návratnost je vysoká, čili rychlá.

Před poklesem cen surovin byly obrovské investice – do nových metod těžby ropy i ostatních surovin, do hledání a přípravy nových nalezišť, ale také do vyšší efektivity jejich využití a do úspor, stejně tak do alternativních zdrojů. Toto všechno přineslo obrovské změny. Těžba prudce rostla, stejně tak efektivita využití surovin (ta dokonce natolik, že v řadě oblastí jsme schopni „přetěžit“ již jednou vytěžené a vyplatí se to), energetická náročnost produkce se snížila a tak dále. Naprosto nutně následoval pokles cen od oné tak často omílané ropy až po zapomínanou železnou rudu. Toto „kolečko“ se bude opakovat – nikdy ne stejně, ale vždy znovu.

Co ale zůstalo v platnosti a co také v platnosti zůstane po další dlouhé roky, to je fakt, že zatím (ale jak dlouho to „zatím“ potrvá?) si nelze, prostě nelze představit fungování našeho ekonomického modelu, naší společnosti tak, jak ji známe, tedy bez uhlíkatých paliv. Elektřinu a také teplo (na to nesmíme nikdy zapomínat, protože hraje obrovskou roli) si neumíme pořídit jinak. Všechny potenciální zdroje mají svoje omezení kapacity – v našich podmínkách jsme v případě energie z vody na vrcholu možností, u plynu jsou zde potíže strategické a cenové, vítr i slunce v našich podmínkách nemohou hrát rozhodující roli, jádro má politicko – ekonomicky nejasnou budoucnost…

Přiznejme si, že v současnosti nevíme, kolik uhlí bude potřeba v roce 2050. Netušíme to.

Je snadné si říkat, že nynější limity jsou již „neprolomitelné“. Můžeme se spoléhat na to, že po nějakém období dalších vysokých cen surovin najdeme (myšleno globálně) pohodlné a elegantní řešení, které bude ekonomicky přijatelné. Můžeme se utěšovat tím, že spalování hnědého uhlí se stane minulostí. Ale ve skutečnosti to má asi stejnou validitu, jako kdybychom chtěli předpověď počasí na 19. ledna 2019. S jistou dávkou pravděpodobnosti lze říci, že bude zima a na horách sníh. Ale stejně tak může být patnáct nad nulou a tisícileté záplavy.

Čtvrt století po rozhodnutí tehdejší české vlády nejsme o mnoho chytřejší, nemáme o mnoho více informací. Co víme v podstatě jistě je, že zastavení těžby na dole ČSA v roce 2022 (což je zhruba termín daný současnými limity) přinese obrovské problémy českému teplárenství (včetně růstu cen tepla) a povede k významnému ohrožení zaměstnanosti a ekonomiky regionu.

A také víme, že bude nutné přijmout rozhodnutí, do kterého se nyní nikomu nechce a chtít nebude. Co s těmi zásobami na další desítky let, které zůstanou v zemi? Máme s konečnou platností „odepsat“ a zahájit rekultivaci? Nebo za nemalé peníze celý prostor udržovat ve stavu, ve kterém by bylo možné se k těžbě vrátit?

Neboť – nestane-li se zázrak a nedojde k energetické revoluci zásadního typu – velmi snadno může nastat situace, že těch 750 milionů run uhlí budeme velenutně potřebovat. A že jednoho dne limity padnou.