Po stopách Viktora Preisse s fotoaparátem v ruce. Vystoupejte s námi do pražských věží, skýtajících neokoukatelné pohledy na českou metropoli. Dnes pohledy zpod krovů Jindřišské věže, nejznámější pražské zvonice.
Po dlouhé době, kdy jsme si dávali pauzu v našem seriálu o pražských věžích, se hlásím opět z vrcholku jedné z nich. Po Praze jich najdeme spousty, věže kostelů, paláců, zámečků, rozhledem, či jen tyče sloužící mobilním operátorům - jedna z nich je ale dozajista vyjímečná.
Novogotická věž vévodící Jindřišké ulici a Senovážnému náměstí byla původně postavena v patnáctém století jako zvonice kostela sv. Jindřicha a svaté Kunhuty. Po několika válkách, obléháních Prahy, špatně mířených ranách z děla a nepříznivému počasí se z ní však během dalších dvou století stala jen vysoká ruina, hyzdící okolí a snad jen poskytující místo pro noční stezky odvahy pro barokní mládež. Ve století devatenáctém však došlo ke změně a jak už to mívají pražské věže ve zvyku, neunikla velkým očím architekta Josefa Mockera, který pro ni vytvořil dnešní krásné dřevěné krovy a věžičky. Zvláštností je, že ačkoliv sama měří něco málo pod sedmdesát metrů (což z ní dělá nejvyšší volně stojící zvonici v Praze), tyto krovy z nich tvoří bezmála polovinu výšky.
Budova si poté prošla ještě několika rekonstrukcemi, přičemž ta poslední v roce 2011 ji předělala v cosi naprosto nového. Zatímco zvenčí bylo podtrhnuto ono pseudogotické vzezření, které dělá Prahu Prahou, uvnitř architekté nezapomněli ani na méně pohyblivé spoluobčany a tak tentokrát stoupáme do veží - výtahem.
Věž dnes slouží vlastně jako něco mezi restaurací, kavárnou, turistickým centrem, galerií a vyhlídkou. To vše rozbalené v deseti nevelkých pater a obalené středověce se tvářící obvodovou zdí dělá z věže tak trochu pražský unikát.
V nižších patrech, po ne zrovna lidově ceněné kávě a whisky můžeme navštívit galerii a jakýsi výstavní sál, který představuje jak věž samotnou a její rekonstrukci, tak i jakési muzeum všech pražských věží. Což je pro takového blázna do svislých staveb všech druhů něco jako první vánoce.
Ale jako vždy, i dnes jsme tu především za vyhlídkami.
Vzhledem k tomu, že se nacházíme vysoko na střechami Nového města, rozprostírá se před námi neocenitelný výhled na celé historické centrum Prahy - všechny ty turistické cíle, památky na pradávné stavitele, krále a královny, tu máme před očima jako na dlani.
Pohled k Hradu a historickému centru nám možná trochu kazí všudypřítomné slunce, ale i přesto je to pohled nečekaně zajímavý. A možná stojí za to i přes to, že toho tolik vidět není. Koneckonců, Pražský hrad vídáme denně :) Nicméně, pokud si chcete užít i tento výhled, doporučuji navštívit věž spíše v dopoledních hodinách.
A teď už se společně kochejme krásou naší stověžaté metropole.
A samozřejmě ani dnes nenecháme zoom na našem fotoaprátu zahálet a prohlédneme si z ptačí perspektivy mnohé ty známé budovy - opět z trochu jiného úhlu.
Je neuvěřitelné, jak rychle člověk takhle blízko obloze zapomíná na všechny ty přízemní problémy. Je asi ve výsledku jedno, jestli za cestě ke krovům vystoupáte stovky stovky let starých schodů, nebo se necháte vyvézt výtahem (který, ač je podstatně mladší než já, chvilkami působí stejně starým dojmem - trocha údržby by občas neškodila). Vyhlídky jsou to vždy nezapomenutelné. A tak dál stoupejme do věží!
A malý poznatek na závěr - pokud na Jindřiškou věž vyrazíte, nezapomeňte si s sebou pár drobných do kapsy. Kde jinde si můžete sami pustit zvonkohru na městské zvonici? :) (y)
