Crisis management, aneb komplexní řešení boje s covidem není raketová věda

Asi nás čeká tvrdý lockdown počesku. Proč s ním mám problém? A proč dodnes nikdo z našich předních představitelů nepochopil rozdíl mezi workaroundem a řešením??

Pokud bychom si přečetli všechny české novinové články ve všech periodikách za poslední jeden až dva týdny, a hledali nějaké slovo, které je nejvíce vystihuje, tak na rozdíl od většiny světa, kde jsou to pojmy jako "očkování" nebo "rozvolnění", u nás je to "tvrdý lockdown". A fakt, že si pod tím každý představuje něco jiného, tomu vlastně do jisté míry napomáhá...
Ale co to je vlastně je doopravdy? A proč s ním mám problém? 

Zkraje bych asi měl ujasnit pro všechny, kteří po přečtení nadpisu zamíří plni nenávisti do diskuze pod článkem, co tím vlastně myslím. Ze zcela osobního hlediska je pro mě samozřejmě vyhlídka na naprostý zákaz vycházení (čemuž by se nejbrutálnější verze uzávěry mohla blížit - a v některých zemích něco podobného skutečně trvalo měsíce), neskutečně děsivá. Jenže když se objeví nějaká zcela zásadní a nebezpečná krize, nelze asi úplně vinit opatření proti ní za vlastní nepohodlí. Viňme covid. Ale to ted zní, jako bych byl podporovatel takového řešení. Nedávám smysl? 

Ono to totiž má i druhou stránku věci. A jako člověk, který se krizovým managementem zabývá už delší dobu, vím, že to, čemu říkáme "tvrdý lockdown" (ať už si pod ním představujeme cokoliv), vůbec řešení není, tudíž nemůže být ani dobré řešení. 

Crisis management

Pokusím se to vysvětlit trochu obecněji, ale nebojte, na konci se k našemu oblíbenému viru vrátím. 
Kdykoliv dojde k nějaké krizi nebo katastrofě, aktivujete nějaké krizové řízení (Crisis nebo Disaster Management). Je samozřejmě na místě, aby pro jednotlivé události předem existoval nadefinovaný způsob řešení, ale není to zcela nezbytné, protože model je (nebo by měl být) víceméně vždy stejný. A jen tak mimochodem, na mnohem nižším měřítku je v podstatě aplikovaný v jakémkoliv troubleshootingu. Nebo i v něčem natolik každodenním, jako redukční dieta. (Pokud se s něčím takovým potýkáte, zkuste si to po přečtení článku aplikovat na svůj vlastní život, uvidíte, že to tak skutečně je).

Cílem tohoto obecného postupu je rozfázovat řešení v nějakém předem odhadnutém časovém horizontu, přičemž každá z fází má vlastní cíle (z nichž každá může mít cíle naprosto odlišné), vlastní časový harmonogram a trvání a vlastní prostředky. 
A v okamžiku, kdy váš proces významně omezuje lidi, zatímco očekává jejich spolupráci, je časový harmonogram komplexního řešení důležitější, než cokoliv jiného. 

Fáze 1

První fáze bývá nejkratší, ale zároveň nejintenzivnější. Jedná-li se o situaci, která vyžaduje omezování práv populace, jsou omezení v této fázi drasticky nejsilnější. Vaším cílem je obvykle to, abyste adresovali nejvíce palčivé problémy, v případě nekontrolovaného růstu nebo rozvoje nebo šíření, tyto procesy drasticky zastavit. Má to samozřejmě svá úskalí, především v tom, jak tvrdá tato opatření jsou. Ale protože vaším cílem není kompletní vyřešení problému, nikdy není třeba, aby tohle trvalo dlouho. Představme si to jako třeba zachycení proudu krve, když si proříznete tepnu, nebo ucpání díry po ledovci v trupu lodi.
Stejně tak podstatné je však i to, co se děje tak říkajíc v zákulisí. Zatímco totiž řešíte za pomoci nějakého krizového štábu ty nejpalčivější problémy, je naprosto esenciální, aby se část vašeho krizového managementu připravovala na další fáze - především příprava produkce, logistiky a lidských zdrojů. 
Tato první fáze je naprosto nezbytná, vysoce funkční, ale rozhodně ne samospásná. 

Fáze 2

Poté totiž musí přijít fáze dvě. Ta obvykle trvá o něco déle (ačkoliv ne nezbytně). Nazývám ji fází přechodovou, popř. ustalovací. Tehdy uvolníte ty nejdrastičtější restrikce a vaším cílem je dostat se postupně na něco, co je dlouhodobě udržitelné a říditelné. Představme si padající letadlo.. Už se vám jako pilotovi podařilo zbrzdit pád a poněkud stabilizovat letadlo, ale stále ztrácíte výšku. 
Během této fáze pokračujete v budování infrastruktury pro dlouhodobé udržení vývoje a postupně je implementujete. 

Fáze 3

A tehdy přichází třetí fáze, fáze udržovací. Pokud problém, který způsobil krizi, nadále trvá, není možné nechat vše běžet dál nekontrolovaně. Takže konečně aplikujete všechny své prostředky dlouhodobého řízení, připravené a postavené během prvních dvou fází, a přísně kontrolujete potencionální třecí plochy. Na základě odhadu rizika pak v této fázi můžete redukovat restrikce na nezbytné minimum a nahradit je cílenými opatřeními. 
Slovy z IT žargonu, zavřete incident, otevřete problém.

Pokud se ukáže, že problém, který řešíte, už není aktuální, přichází fáze čtyři, nebo-li návrat do normálu. Opatření na zvládání krize už nejsou třeba a můžete se jich zbavit. 

Komplexní dlouhodobě udržitelný plán boje s pandemií

Ale vraťme se ke covidu. Z pohledu výše napsaného jsme momentálně před fází jedna. A fáze jedna je možná připravena, její implementace trvá však tristně dlouho a pokud je mi známo, neexistuje žádná fáze 2 - 4. To je samozřejmě špatně. Důvod proč tyto fáze existují je ten, že naším cílem je (nebo mělo by být!) dlouhodobě udržitelné řešení a toho pouze první fází nedosáhneme. Je to jako u diety. Pokud na týden přestanete jíst, zhubnete, ale dostaví se jo-jo efekt. A to nás nejspíš čeká (pokud se něco jako první fáze vůbec spustí). 

Takže myslím, že naprosto logický návrh by byl následující: 
1 fáze - 3 týdny - velice tvrdé restrikce, zavřené vše, krom kritické infrastruktury státu, nezbytného zdravotnictví, médií, obchody s potravinami a drogistickým zbožím, logistických společností (a nejspíš nějakých provozů, které nelze jen tak zavřít - například vysokou pec na tři týdny prostě nezhasnete), vycházení povoleno pouze za účelem nákupu potravin, návštěvy lékaře, apod. a pouze s písemným potvrzením odkud jdu, kam jdu, kdy jsem vyšel). Během téhle fáze by se naprosto nezbytně musela vytvořit infrastruktura na skutečně masivní a rychlé testování PCR testy a všichni, kdo by v téhle době pracovali, by byli jako součást pilotního projektu povinně testováni. 
Všichni kdo by nemohli pracovat distančně, by byli odškodněni ze strany státu. Drahé, ale mnohem řádově levnější než půlroční pololockdown.

2 fáze - 3 týdny - otevření průmyslových podniků, maloobchodu, škol, postupně vybraných epidemicky méně nebezpečných služeb - to nechť pousoudí epidemiologové. Pokračování masivního testování pro všechny zaměstnance a studenty a podmínění všech volnočasových aktivit a prezenčního výkonu zaměstnání negativním PCR testem ne starším než 3 dny.
V tuto chvíli kombinace těchto dvou fází, testování, trasování kontaktů a povinných PCR testů a karantény na státních hranicích měla naprosto limitovat virovou nálož v populaci. 

3 fáze - v této fázi by mohlo dojít k rozvolnění služeb a společenských událostí, z počátku v těch epidemiologicky závažných stále podmíněných negativním testem, masové testování by ale mohlo být nahrazeno zpět testováním cíleným. Pro příznakové jedince by mohlo být využíváno testů antigenních, pro nepříznakové PCR. 
Ochrana úst a nosu, rozestupy a hygiena by byly pravidlem ve všech fázích. 

V průběhu tohoto procesu by postupně negativní testy byly nahrazovány potvrzením o očkování a v okamžiku, kdy by byla proočkovaná většina společnosti, může nastat fáze 4.

Není to tak složité. A funguje to v jakémkoliv řešení krize. Jenže to by bohužel musel v čele našeho státu stát krizový manažer a ne sociopat. 
Ale to je jen zoufalý sen. 

Takže je bohužel mnohem pravděpodobnější, že pokud se tu vůbec nějaký tvrdý lockdown zavede, bude hrozně drahý, naprosto ho promarníme, a v létě budeme nechtěnou černou tečkou v zářící Evropě.