Výkladový slovník esoteriky a pavěd - Sisyfovská nekompetentnost!

Pokládám se za člověka spíše skeptického ražení, rád o věcech, zvláště pak těch samo-zřejmých, pochybuji a věřím, že kritické myšlení je mocným nástrojem poznání a důležitou, i když nikoli všemocnou, zbraní proti hlouposti a fanatismu všeho druhu.

Věřím, že kritické myšlení je mocným nástrojem poznání a důležitou, i když v žádném případě všemocnou, zbraní proti hlouposti a fanatismu všeho druhu.
Proto také do jisté míry oceňuji některé aktivity Klubu skeptiků Sisyfos, pakliže se zaměřují na jasné vymezování hranice mezi vědou v pravém slova smyslu a naukou, jež na vědě parazituje a vědeckost pouze předstírá, tedy pavědou. Na druhou stranu mi připadá zvláštní, že kupříkladu podrobují kritickému hodnocení určité náboženské fenomény, jež si na vědu v žádném případě nehrají, přičemž jiné, zejména pak křesťanství, coby předmět kritiky výslovně zapovídají – osobně si myslím, že z hlediska přírodní vědy bychom čistou spiritualitu (pakliže se nedopouští nepřijatelných konfúzí s přírodními vědami jako kupříkladu tzv. „vědecký kreacionismus“) neměli vůbec hodnotit ve smyslu dobrá vs. špatná, ale pakliže se rozhodneme kritizovat náboženství jako nevědecká, tak prosím všechna stejným metrem – křesťanství není o nic vědečtější než třeba nauka o reinkarnaci.
Nicméně v tomto eseji se nehodlám zabývat celým spektrem činnosti Klubu skeptiků a zaměřím se pouze na jeden z výstupů této společnosti, jímž je Výkladový slovník esoteriky a pavěd od Jiřího Heřta, který je v prakticky stejné podobě k dispozici na jejich webu coby Skeptický slovník. Objednal si jej v létě 2008 přímo u nakladatelky, paní Věry Noskové. Paní Nosková mi ihned odpověděla - a jak jsem zjistil, byl jsem úplně prvním člověkem, který si knihu objednal!
Vážený pane Poláku,
byl jste opravdu první, který projevil touto cestou o slovník zájem. Ale rychle přibylo do této chvíle dalších 42 zájemců. Bude to pěkná knížka a slízneme za ni velké prskání esoteriků, potrefených hus. Na druhé straně je pěkná představa, že ani oni nemají o těch pestrých oborech a odvětvích tolik informací jako prof. Heřt, který je zvyklý pracovat s fakty, umí si sehnat informace, prostudovat problematiku a má tah na branku.
Pokud napíšete recenzi, rádi ji uveřejníme na našem webu a jistě i ve Zpravodaji, což je dokonce mírně honorováno
Zdravím srdečně
Věra Nosková (skeptička, spisovatelka, nakladatelka).
napsala mi nakladatelka. Moje zvědavost okamžitě vzrostla. Měl jsem sice podezření, že výkladový slovník tohoto typu je pro jediného autora příliš velké sousto, nicméně lidé s širokým záběrem skutečně existují a třeba k nim pan Heřt patří. Očekával jsem tedy dílo s širokým záběrem, dílo, které mne podnítí k přemýšlení o vlastních postojích a názorech, dílo, které mne vyprovokuje k plodnému vnitřnímu dialogu. Když kniha konečně dorazila, dychtivě jsem se do ní začetl. Hned v předmluvě Věry Noskové se dočteme, že esoterici všeho druhu se často vyhraňují proti vědě, která je pro ně, jako pro laiky často nesrozumitelná. Právě tak jsou ale pro racionálně uvažujícího člověka nesrozumitelné pseudovědecké obory a oblast esoteriky, zvláště pak jejich terminologie, přičemž na trhu chybí kritická literatura v tomto směru. Cílem předkládané publikace je „popsat termíny z oblasti okultismu a pseudověd tak, jak je chápou a vysvětlují jejich zastánci, propagátoři a provozovatelé a doplnit tyto informace kritickým pohledem, který se opírá o logické myšlení, přírodní zákony, vědecké poznatky i hodnocení dalších kritiků." (s. 4). Vzhledem ke skutečnosti, že kniha má 264 stran a přitom obsahuje 268 hesel, jsem poněkud znejistěl. Ale kdo ví? Zakázal jsem si jakoukoli předpojatost a řekl jsem si, že se třeba se autorovi podařilo jednotlivá hesla zpracovat při zachování proklamovaných cílů knihy ve formě výstižných a trefných zkratek.
V závěru předmluvy paní Nosková definuje cílovou skupinu knihy jako čtenáře, kterého „zajímá souboj racionality s iracionalitou" (s. 4.). Kritika konkrétních jevů je tedy pojmenována jako boj s iracionalitou. Vyhlášení války iracionalitě je u spisovatelky poněkud překvapivé, i když je patrně důsledkem skutečnosti, že autorka předmluvy nedomyslela dosah takového tvrzení. Iracionalita je přirozenou součástí lidského života – umění, láska, záliby... tolik iracionálních jevů. Je snad racionální vést boj se zamilovanými? Budeme vědecky potírat stavitele modelů lodí v láhvích? Nicméně nepíši recenzi na předmluvu a postoupím dále.
Následují poznámky autora, kde se dočteme: „Rozhodli jsme se pro výběr těch nejdůležitějších hesel, především těch, jejichž analýzou jsme se sami zabývali, ale aby přesto výběr pokryl celou esoterickou a pseudovědeckou oblast." (s. 5.) Dále autor uvádí, že se soustředí především na problematiku jevů rozšířených v České republice. „Hesla jsou zpracována tak, že je nejprve podána definice termínu a objektivní popis fenoménu, a po něm pod názvem „Hodnocení" je uveden podrobnější výklad kritický." (s. 5.).
Následující pasáž je ovšem ohromující: „Pokud jde o prameny, použili jsme vedle slovníků, encyklopedií a také esoterické a paravědecké literatury všechnu dostupnou kritickou literaturu včetně informací z internetu. Soupis hlavních kritických zdrojů je uveden na konci knihy. Publikace a články obhájců, propagátorů paranormálních jevů a esoteriky neuvádíme. Takových pramenů je totiž v kontrastu s minimem kritické literatury nepřehledné množství a jsou snadno dostupné na pultech knihkupců, v knihovnách i na webových stránkách." (s. 5.). Tak tomu říkám postoj hodný seriózního badatele! Zanechám však ironie a vysvětlím, proč je tento přístup, který by mimochodem neprošel ani autorovi bakalářské práce, hodný kritiky: Pokud chci popisovat nějaký fenomén, který je utvářen lidmi, obvykle se setkám s širokou škálou názorů, teorií, přístupů či „škol". To platí ve vědě a (patrně ještě více) v oblasti tzv. esoteriky. Pokud autor proklamuje, že bude popisovat termíny tak, jak je chápou jejich zastánci, opravdu bych rád věděl, které zastánce má konkrétně na mysli. Jedná-li se o dílo jednotlivce či sektu jednotlivcem vedenou, je to celkem jasné, ale pokud jde například o astrologii či magii, kde se setkáváme s desítkami různých směrů a přístupů, vágní odkaz na pulty knihkupectví mne opravdu neuspokojuje!
Neobvykle se pak až na šesté straně seznamujeme s autorem samotným: Prof. MUDr. Jiří Heřt, Dr.Sc. je lékař, profesuru získal v oboru anatomie, hlavním předmětem jeho zájmu byl výzkum pohybového aparátu člověka. Jako závodní lékař se v Chomutově setkal s působením léčitelů. Problematice alternativní medicíny a později i pseudovědy v celém jejím rozsahu (sic!) se intenzívně věnuje od r. 1985. Byl iniciátorem a autorem tří zásadních publikací „Alternativní medicína, možnosti a rizika“, „Homeopatie, clusterová medicína a antroposofická medicína“a „Akupunktura, mýty a realita“. Je editorem čtyř sborníků „Věda kontra iracionalita 1-4“ a autorem mnoha článků na téma esoteriky a pseudovědy v odborném i populárním tisku. Bohatá je i jeho přednášková činnost. Profesor Jiří Heřt je členem předsednictva, a několik let byl předsedou Českého klubu skeptiků SISYFOS.
Musím říci, že k četbě jednotlivých hesel jsem na základě výše zmíněných skutečností již přistupoval s nefalšovaným skepticismem, nicméně jsem se snažil udržet mysl otevřenou a nepředpojatou. Nahlédněme tedy nyní do slovníkové části této ambiciózní publikace.
Nejprve k tomu, co mohu hodnotit vcelku kladně: Nejsem sice v oblasti alternativní medicíny odborníkem, ale zdá se, že pokud se hesla týkají této oblasti, autor slovníku opravdu má značný přehled a je znát, že se touto problematikou zabývá. Přesto však, vzhledem k tomu, jakých nepřesností se, jak uvidíme, dopouští v heslech, s jejichž problematikou obeznámen jsem, si nejsem jist, nakolik mám brát autora vážně. Nicméně musím například souhlasit s opakujícím se varováním před přijímáním alternativní terapie libovolného druhu jako všeléku, panacey, které může vést k zanedbání konvenční léčby a k poškození pacienta. Musím však zdůraznit jednu důležitou skutečnost: Autor i v těchto celkem kvalitně zpracovaných heslech opomíjí citace, což je důležité ve chvíli, kdy například prohlásí, že „Diagnostické metody jsou neúčinné a neúplné. Specifická účinnost nebyla v experimentech ani v klinických studiích kromě sporných výjimek ověřena.". Autor odkazuje pouze na skeptickou sekundární literaturu. Osobně bych u tak ambiciózního projektu očekával odkazy na příslušné studie – a to včetně oněch letmo zmíněných „sporných výjimek“. Bez toho máme co do činění s pouhým referátem a nikoli s hodnotným výsledkem dlouholeté badatelské činnosti autora.
V pořádku jsou i hesla jako je „Selektivní vnímání“, „Cold reading“ či „Barnumův efekt“, což ovšem nepřekvapuje, protože jde o důležitou pojmovou výbavu každého racionalistického skeptika Heřtova druhu. Důležité je heslo „Pseudověda“, v němž definuje pseudovědu, paravědu a pavědu. Sám zmiňuje, že jsou často užívány synonymně, ale zmiňuje i to, že někteří v těchto pojmech nacházejí významové rozdíly. „Jako pseudovědu lze označit disciplínu, která se vydává za vědu a která používá, i když často neadekvátně, vědeckou metodiku i vědeckou terminologii, zejména tu módní, ale spočívá na chybných premisách. Termín paravěda se používá pro označení parapsychologických disciplín, tedy těch, které operují s neexistujícími duchovními„energiemi" nebo silami, s mimosmyslovými nebo záhadnými jevy. Konečně pavědou myslíme disciplíny zcela nesmyslné, absurdní, které s vědou nemají už nic společného". Autor se ale tohoto terminologického rozdělení bohužel dále nedrží a termíny užívá libovolně, takže například theosofii, což je náboženský proud, který nemá s vědou prakticky nic společného, označuje jako pseudovědecký světový názor atp.
Nyní se obrátím k heslům, při jejichž četbě jsem skutečně prskal, ale nikoli proto, že bych byl potrefenou husou, nýbrž proto, že se v příslušné problematice velmi slušně orientuji a mohu s čistým svědomím prohlásit, že byla napsána nad očekávání špatně a diletantsky. Tak v hesle “Alchymie“ autor píše, že, mj., vychází představy „o třech esenciálních solích". Každý jen trochu okultně vzdělaný laik ví, že alchymie pracovala se třemi základními principy: Rtutí, Sírou a Solí, které měl autor patrně na mysli. Kdyby platila slova, že pan prof. Heřt je zvyklý pracovat s fakty, umí si sehnat informace, prostudovat problematiku a má tah na branku, nikdy by se takové neznalosti nedopustil. Dalším heslem, které si zaslouží moji pozornost, je „Astrologie“. Autor tvrdí, že: „Základní představou astrologie je přesvědčení, že každé nebeské těleso, planeta i hvězda ovlivňují život lidí, a to individuálně, v závislosti na datu narození." Dále pak pracuje s tím, že astrologie je nesmyslná, protože žádné takové vlivy neexistují. Autorovo tvrzení se nezakládá na pravdě, protože současní astrologové hovoří o „vlivech“ obvykle pouze metaforicky a rozhodně není jejich základní představou přesvědčení o nějakém druhu fyzikálního působení nebeských těles. Vytvářejí jiné hypotézy, založené na souběhu nebeských a pozemských cyklů, na Jungem definovaném principu synchronicity a podobně. Tyto teorie by bylo možné podrobit velmi ostré skeptické kritice, kdyby o nich ovšem autor slovníku vůbec věděl! Takto kritizuje něco, čemu už dávno nikdo z kritizovaných nevěří. Pro mne to znamená, že ani v této oblasti autor žádné informace nesháněl a problematiku neprostudoval.
Dalším problematickým heslem je například „Geomancie“. Autor neví, že existují dva odlišné fenomény pod tímto názvem, a nevědomky vytváří jejich syntézu. Konkrétně píše, že je to „středověká esoterická představa, podle které je Země živá bytost, duchovní organismus, se kterým je možno komunikovat a ovlivňovat ho. Pomocí geomancie lze také věštit budoucnost.". Pikantní je, že autor zde k dějinám přistupuje z esoterického a nikoli z vědeckého úhlu pohledu pohledu! Esoterikové či okultisté rádi prohlašují, že učení, které hlásají, má své kořeny ve středověku, starověku či třeba v Atlantidě. Ale racionální historik by poznamenal, že zmíněná esoterická představa o Zemi je naopak novodobou záležitostí a nikoli „středověkou představou"! Chyba nastala asi v okamžiku, kdy autor zjistil, aniž by ovšem sháněl informace a studoval problematiku, že o geomancii psal jak současný slovinský spisovatel Marko Pogačnik (ve smyslu komunikace se Zemí coby živou bytostí), tak například již středověký učenec Agrippa z Nettesheimu – a ten ji pojednával jednak jako věštění „z pohybů, hluku, dmutí, chvění, trhlin, otvorů a výparů země a jiných podobných úkazů" a jednak jako systém tzv. geomantických figur, který je ovlivněn astrologií, má přesně daná pravidla výkladu (vychází z náhodně určených východisek typu sudá-lichá, která jsou pak zpracována do horoskopu podobného obrazce, který je interpretován). Dnes se tento druh geomancie (opravdu bych raději psal „geomantie“, ale držím se autorovy terminologie) příliš často neprovozuje, což je mimochodem škoda, protože má své nesporné kouzlo. Skutečnost, že autor směšuje dva jevy do jednoho a na tom základě se navíc dopouští typicky nevědeckého tvrzení o „středověké představě" je dalším tristním důkazem jeho nekompetentnosti.
Scestné je i heslo „Jasnovidectví“. Autor uvádí, že jde o „schopnost vidět bez použití zraku.". To je zavádějící, protože ono „vidění" je v jasnovidectví míněno spíše v přeneseném významu, jako „odhalování skrytého“. Často nejde u jasnovidectví o vidění konkrétního objektu zájmu, ale o vidění symbolických obrazů, které jasnovidec následně dekóduje. Zcela nepřijatelné je autorovo tvrzení, že: „Při prověřování schopností jasnovidců se vždy zjistilo, že jde o šarlatány, kteří své kousky provozovali s pomocí jiných osob. Jasnovidci vždy selhali, když nabízeli, že zjistí místo, kde se nachází vrah, unesená osoba nebo ztracené dítě." Prohlásit všechny jasnovidce za šarlatány, tedy vědomé podvodníky, je opravdu silná káva. Také tvrzení o tom, že vždy selhali, lze označit za zcela nevědecké. Jsou doloženy případy, kdy se jasnovidec „strefil" – a po pravdě řečeno bych se divil, kdyby tomu tak nebylo. Argument náhody bych totiž v této souvislosti akceptoval, tvrzení, že se nikdy žádný jasnovidec nestrefil opravdu nikoli.
Jen krátce se zastavím u hesla „Kletba“. Autor konstatuje, že: „Dosud se údajně používá u haitských Afroameričanů.". Dovoluji si poznamenat, že nikoli údajně a nikoli jen u nich, ale našli bychom ji i mnohde jinde, včetně naší domoviny. Rozhodně nejde pouze o záležitost minulosti, jak z textu vyplývá. Další nepřesnosti se autor dopouští v hesle „Konstelace rodinné, 'systemické'", kde prohlašuje, že „v ČR jde o metodu v oficiální psychoterapii nepoužívanou". To není pravda, je provozována v rámci Modelu růstu, akreditované psychoterapeutické metody. Mně tato metoda shodou okolností příliš blízká není, ale to nic nemění na skutečnosti, že argumentačně chybné je také autorovo tvrzení, že metoda je nevěrohodná, protože ji často provozují nekvalifikované osoby.
V hesle „Kontaktéři“ autor poněkud nepochopitelně hovoří v souvislosti s kontaktéry kolem Ivo Bendy o „zajímavém koníčku, recesi". Nevím jak je to s panem Bendou, ale celý myšlenkový systém Vesmírných lidí nápadně připomíná klinický obraz paranoidní schizofrenie a celý tento fenomén by si zasloužil multidisciplinární výzkum ze strany psychiatrů, psychologů a religionistů. Další hrubka je v hesle „Křesťanská věda“ – ta nebyla založena, jak píše autor, v 60. letech 20. století ale v 70. letech století devatenáctého.
Obzvláště jsem se těšil na heslo „Magie“. Autor nezklamal a pojednal téma povrchně a bez jakékoli přidané vypovídací hodnoty. Zmiňuje termín „sympatetická magie" a naznačuje Frazerovo odlišení magie a náboženství, aniž by ovšem Frazera uvedl jako zdroj. Píše o tom, že magie má umožnit jednat v rozporu s přírodními zákony, což je zavádějící, protože to v žádném případě necharakterizuje všechny magické přístupy. Autor naprosto opomíjí hermetismus, okultismus (na ten odkazuje jako na heslo, to však v knize chybí!), moderní magii, vysokou magii, chaosmagii, postmoderní magii... Vlastně vše od 18. století do současnosti! A přitom, pokud má starost o současné české poměry, by se měl soudobou magií zabývat především!
Když už jsme u té magie: V hesle „Pentagram“ označil zmíněný obrazec za pětiúhelník, patrně jej tedy nikdy neviděl. Ostatně – proč heslo „Pentagram“ a ne heslo „Kříž“, „Hexagram“, „Nilský kříž“... A co třeba zaštiťující heslo „Symbol okultní“– nebylo by to lepší řešení?
Mohl bych pokračovat dál a dál ve výčtu autorových omylů a nepřesností, po pravdě řečeno jich mám plný zápisník, ale soudím, že na základě dosud napsaného si již čtenář učinil svůj názor na to, jak je na tom pan profesor Heřt co se týče práce s fakty a sháněním informací. Věřím také, že moje dosavadní „prskání" snad nikdo nemůže považovat za projev potrefené husy, ale za zhnusení nad mizerně odvedenou prací.
Nyní se obrátím k řekněme metodologickému rámci knihy. Je pozoruhodné, za kolik jevů podle autora může postmodernismus, který utkvěle spojuje s Feyerabendovým termínem „anything goes" (všechno je možné), přičemž tomuto termínu nerozumí a Feyerabenda patrně nečetl - jinak by věděl, že Feyerabend se (zjednodušeně řečeno) zabývá dvěma základními tématy: 1) Že vědecké objevy nemusejí nutně plynout z dodržování racionální metodologie a že pokroku ve vědě lze dosáhnout kontrainduktivními postupy (a v tomto smyslu je možné „všechno“ – sám Feyerabend toto slovní spojení vnímá jako aforismus, jako „zděšený výkřik racionalisty, který se dívá na historii" a nikoli jako nový princip či dokonce dogma!) a 2) Že vědecké objektivní racionální poznání není jedinou platnou hodnotou, ale že hodnotné je i poznání nevědecké, subjektivní a neracionální. Prostě že život není jen o vědě a objektivitě. Je smutné, že z tak rozsáhlého a mnohokrát přepracovaného díla, jakým je Feyerabendova „Rozprava proti metodě“, vyňal pan Heřt (a činí tak i další „Skeptikové"!) jediný výrok a jím vysvětluje celou postmodernu! Ale vraťme se k démonu jménem „Postmodernismus“, který má své zlovolné prsty třeba ve vzestupu esoteriky, ve fantastických teoriích pseudovědců, v ekologismu, satanismu, waldorfském školství... Snažím se představit si ty masy lidí hltající Feyerabenda či Lyotarda a na základě této závadné četby propadají esoterice a přiklánějí se k pavědám. Autor by si měl uvědomit, že postmoderní filozofie sice skutečně kritizuje i vědu či současnou společnost, ale především ji reflektuje. Pokud se nějaký vědec obává podvratného vlivu filozofa, pak s dotyčným vědcem opravdu není v něco pořádku.
Ještě si dovoluji zmínit, že profesor Heřt místy sám sobě zcela odporuje, například když se jednou zaštiťuje Popperovým principem falzifikovatelnosti hypotéz a jindy jej odmítá jako překonaný atd. Některé argumentační vývody jsou tak špatné, že je to pro racionálně myslícího člověka téměř utrpením číst, například když (v hesle „Věda“) píše, že moderní věda je jediným zdrojem „přesného, objektivního, reprodukovatelného, intersubjektivního, „pravdivého" poznání.“ Následně polemizuje s postmodernisty, kteří tvrdí, že věda je jedním z mnoha způsobů poznání. To lze prý vyvrátit tím, že pokud je poznání definováno tak, jak je uvedeno výše, pak takové poznání mimovědeckým způsobem dosažitelné není. A to má být důkaz? Vždyť autor dokázal pouze to, že mimovědeckým způsobem není dosažitelné poznání tak, jak jej sám definoval, nic více, nic méně.
V hesle „Léčitelství“ hovoří autor o současné medicíně jako „medicíně založené na důkazech", na str. 131 pak (v hesle „Magnetoterapie“) sám uvádí, že existuje výrazný názorový rozdíl v hodnocení metody – úspěchy hlásí jen lékaři, kteří přístroje používají v praxi, zatímco teoretická pracoviště účinek nepotvrzují. A jak je to tedy s tím založením na důkazech? Není to přeci jen tak, že medicína užívá i metody založené na domněnkách, ad hoc hypotézách či teoreticky nezdůvodněné empirii?
Při četbě knihy prošpikované jednoznačnými prohlášeními o tom, co všechno dozajista neexistuje, pak nabývá čtenář dojmu, že existuje jen to, co je (přírodo)vědecky dokázané. Všechno ostatní je iracionální a pokud to jakýmkoli způsobem ovlivňuje praktický život, i nebezpečné či alespoň podezřelé. Takovou koncepci bych byl i ochoten v rámci četby této knihy přijmout jako vnitřní pracovní myšlenkový model, i když bych se s ním v běžném životě ztotožnit nemohl, ale co přijmout ani omluvit nedokážu, je autorovo diletantství a do očí bijí neznalost základních faktů o velkém množství témat, která se rozhodl zpracovat. Celkově vzato na mne kniha působí jako sbírka textů povětšinou na úrovni středoškolských referátů. Ani výběr hesel není systematický a logický (Viz heslo „Pentagram“ místo hesla „Symbol okultní“, chybějící hesla „Okultismus“ a „Hermetismus“, nesmírně komické, ale jinak zcela zbytečné heslo „Vampýři“, v němž se dozvídáme, že pijí krev a nikdo už na ně nevěří – autor také mohl napsat něco hezkého o vodnících, že?)
Přemýšlím, pro koho by tato kniha mohla být užitečná a upřímně řečeno mne žádná cílová skupina nenapadá. Chyb je v knize tolik, že bych ji s klidným svědomím nemohl doporučit ani jako nástroj k základní orientaci v problematice esoteriky a podobných témat. Jedinou výjimkou jsou zmíněná hesla z oblasti alternativně medicínské a metodologicky skeptické, které by dobrou základní orientaci snad poskytnout mohly. Kniha není ani zábavná, provokující a ironizující jako Mornsteinův „Utopený Archimedes“, který je sice v mnoha směrech nekorektní, ale na nic (a zvláště pak na výkladový slovník) si nehraje a byl evidentně psán především za účelem popíchnout a zaprovokovat (a přesto obsahuje kvalitnější bibliografii než slovník Heřtův!).
Nemohu si pomoci – „Výkladový slovník esoteriky a pavěd“ je kniha tak špatná, že, opravdu lituji stromů, které musely padnout, aby mohl být zcela zbytečně potištěn tak pěkný bílý papír. Když jsem nyní po letech procházel webovou variantu této knihy na stránkách Sisyfa, zdá se, že k žádnému kvalitativnímu zlepšení hesel nedošlo, jen se objevilo heslo „Okultismus“ v němž najdeme ovšem pouze „viz Esoterika“, u nějž se zastavím jako u posledního. Mimo jiné se v něm dočteme:
„Esoterika je oblast, zabývající se nereálným, nemateriálním a technickými prostředky nebo metodami vědy nepoznatelným světem. Principy "duchovního poznávání" v esoterice se neslučují s kriticko-racionálním přístupem vědy. Existence astrálního světa a jeho obyvatel, aury, čaker, astrálu, karmy apod. není ověřitelná, jde o pouhé zajímavé myšlenkové konstrukce charakteru fantasmagorií. Široce je esoterika využívána léčiteli a šarlatány všeho druhu a propadají jí lidé, u nichž emocionalita převažuje nad racionalitou.“
Opravdu by stejně tak dobře možné napsat kupříkladu:
Křesťanství je oblast, zabývající se nereálným, nemateriálním a technickými prostředky nebo metodami vědy nepoznatelným světem. Principy "duchovního poznávání" v křesťanství se neslučují s kriticko-racionálním přístupem vědy. Existence duchovního světa a jeho obyvatel (Boha,  andělů, svatých), zázraků, vtělení Boha, vzkříšení Krista z mrtvých, Svaté Trojice apod. není ověřitelná, jde o pouhé zajímavé myšlenkové konstrukce charakteru fantasmagorií. Široce je křesťanství využíváno léčiteli a šarlatány všeho druhu a propadají mu lidé, u nichž emocionalita převažuje nad racionalitou.
Co takhle se smířit s faktem, že někteří lidé prostě věří v technickými prostředky nebo metodami vědy nepoznatelné věci a že existují a budou existovat lidé, u nichž  emocionalita převažuje nad racionalitou a nejsou z toho titulu méně lidmi, než ti, u nichž je to naopak? A pokud už kritizovat iracionální věci, v něž lidé věří, není trochu pokrytecké kritizovat iracionální věci, v něž věří „esoterik“, ale ne ty, v něž věří katolík Grygar? Moje vlastní racionalita (obvykle převažující nad emocionalitou) tváří v tvář se takové nedůslednosti nesnesitelně bouří!
Nechci, aby to vyznělo v tom smyslu, že volám po tom, aby Klub skeptiků zahrnul do okruhu svých světodějných nepřátel i křesťany, spíše by bylo krásné, ač nereálné, kdyby se v rozsahu svých protivníků uskrovnili a zaměřili se pouze na ty, kteří parazitují na současné přírodovědě (například povrchně zneužívají jazyka kvantové mechaniky, což je dnes hodně rozšířený nešvar).
Na závěr své recenze připojuji svou trošku do mlýna a v rámci velkého světodějného souboje racionality s iracionalitou připojuji své slovníkové heslo!
Umění
Uměním označujeme lidskou činnost (nebo výsledek této činnosti) zaměřenou na produkci "krásna". Dělí se na umění výtvarné, hudbu, literaturu, dramatické umění, pohybové umění a další, smíšené, disciplíny. Zpočátku bylo spojeno s magií, později s náboženstvím, posléze se částečně osamostatnilo, ale stále zůstává v zajetí pseudovědeckých koncepcí a v poslední době i postmodernismu. Naukou o "krásnu" se zabývá estetika.
Hodnocení: Ústřední kategorie umění i pavědy, která se jím zabývá (estetiky), tedy "krásno", je neměřitelná, subjektivní, duchovní "veličina", která nemá vědecké opodstatnění stejně jako představa o objektivní existenci nějakého "estetického působení", založená na víře v existenci vědě neznámé síly. Umění samo zakládá velký byznys, kdy lidé utrácejí mnohdy nemalé peníze, aby získali zcela fiktivní a objektivně neexistující "krásno". Umění nemá žádné praktické využití – ovšem s výjimkou zisku umělců, překupníků a distributorů, kteří na něm profitují. Vytvářeno je buď psychicky labilními jedinci nebo "profesionálními umělci" za účelem zisku. Podezřelé jsou i jeho magické a náboženské kořeny zároveň se skutečností, že v současné době je pod vlivem postmoderní filozofie. Alarmující je také skutečnost, že nejen umění, ale i pavěda estetika jsou vyučována na vysokých školách!
* * *
HEŘT, Jiří. Výkladový slovník esoteriky a pavěd. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Věra Nosková, 2008. 264 s. ISBN 978-80-903320-6-5.
Skeptický slovník.  Český klub skeptiků Sisyfos. Online: http://www.sysifos.cz/index.php?id=slovnik

Proto také do jisté míry oceňuji některé aktivity Českého klubu skeptiků Sisyfos, pakliže se zaměřují na jasné vymezování hranice mezi vědou v pravém slova smyslu a naukou, jež na vědě parazituje a vědeckost pouze předstírá, tedy pavědou. Na druhou stranu mi připadá zvláštní, že kupříkladu podrobují kritickému hodnocení určité náboženské fenomény, jež si na vědu v žádném případě nehrají, přičemž jiné, zejména pak křesťanství, coby předmět kritiky výslovně zapovídají – osobně si myslím, že z hlediska přírodní vědy bychom čistou spiritualitu (pakliže se nedopouští nepřijatelných konfúzí s přírodními vědami - jako kupříkladu tzv. „vědecký kreacionismus“) neměli vůbec hodnotit ve smyslu dobrá vs. špatná, ale pakliže se rozhodneme kritizovat náboženství jako nevědecká, tak prosím všechna stejným metrem – křesťanství není o nic vědečtější než třeba nauka o reinkarnaci.

Nicméně se v tomto eseji nehodlám zabývat celým spektrem činnosti Klubu skeptiků a zaměřím se pouze na jeden z výstupů této společnosti, jímž je Výkladový slovník esoteriky a pavěd od Jiřího Heřta, který je v prakticky stejné podobě k dispozici na jejich webu coby Skeptický slovník. Objednal si jej v létě 2008 přímo u nakladatelky, paní Věry Noskové. Paní Nosková mi ihned odpověděla - a jak jsem zjistil, byl jsem úplně prvním člověkem, který si knihu objednal!

Vážený pane Poláku,

byl jste opravdu první, který projevil touto cestou o slovník zájem. Ale rychle přibylo do této chvíle dalších 42 zájemců. Bude to pěkná knížka a slízneme za ni velké prskání esoteriků, potrefených hus. Na druhé straně je pěkná představa, že ani oni nemají o těch pestrých oborech a odvětvích tolik informací jako prof. Heřt, který je zvyklý pracovat s fakty, umí si sehnat informace, prostudovat problematiku a má tah na branku.

Pokud napíšete recenzi, rádi ji uveřejníme na našem webu a jistě i ve Zpravodaji, což je dokonce mírně honorováno

Zdravím srdečně

Věra Nosková (skeptička, spisovatelka, nakladatelka).

napsala mi tehdy nakladatelka. Moje zvědavost okamžitě vzrostla. Měl jsem sice podezření, že výkladový slovník tohoto typu je pro jediného autora příliš velké sousto, nicméně lidé s širokým záběrem skutečně existují a třeba k nim pan Heřt patří. Očekával jsem tedy dílo s širokým záběrem, dílo, které mne podnítí k přemýšlení o vlastních postojích a názorech, dílo, které mne vyprovokuje k plodnému vnitřnímu dialogu.

Když kniha konečně dorazila, dychtivě jsem se do ní začetl. Hned v předmluvě Věry Noskové se dočteme, že esoterici všeho druhu se často vyhraňují proti vědě, která je pro ně, jako pro laiky často nesrozumitelná. Právě tak jsou ale pro racionálně uvažujícího člověka nesrozumitelné pseudovědecké obory a oblast esoteriky, zvláště pak jejich terminologie, přičemž na trhu chybí kritická literatura v tomto směru. Cílem předkládané publikace je „popsat termíny z oblasti okultismu a pseudověd tak, jak je chápou a vysvětlují jejich zastánci, propagátoři a provozovatelé a doplnit tyto informace kritickým pohledem, který se opírá o logické myšlení, přírodní zákony, vědecké poznatky i hodnocení dalších kritiků." (s. 4). Vzhledem ke skutečnosti, že kniha má 264 stran a přitom obsahuje 268 hesel, jsem poněkud znejistěl. Ale kdo ví? Zakázal jsem si jakoukoli předpojatost a řekl jsem si, že se třeba se autorovi podařilo jednotlivá hesla zpracovat při zachování proklamovaných cílů knihy ve formě výstižných a trefných zkratek.

V závěru předmluvy paní Nosková definuje cílovou skupinu knihy jako čtenáře, kterého „zajímá souboj racionality s iracionalitou" (s. 4.). Kritika konkrétních jevů je tedy pojmenována jako boj s iracionalitou. Vyhlášení války iracionalitě je u spisovatelky poněkud překvapivé, i když je patrně důsledkem skutečnosti, že autorka předmluvy nedomyslela dosah takového tvrzení. Iracionalita je přirozenou součástí lidského života – umění, láska, záliby... tolik iracionálních jevů. Je snad racionální vést boj se zamilovanými? Budeme vědecky potírat stavitele modelů lodí v láhvích? Nicméně nepíši recenzi na předmluvu a postoupím dále.

Následují poznámky autora, kde se dočteme: „Rozhodli jsme se pro výběr těch nejdůležitějších hesel, především těch, jejichž analýzou jsme se sami zabývali, ale aby přesto výběr pokryl celou esoterickou a pseudovědeckou oblast." (s. 5.) Dále autor uvádí, že se soustředí především na problematiku jevů rozšířených v České republice. „Hesla jsou zpracována tak, že je nejprve podána definice termínu a objektivní popis fenoménu, a po něm pod názvem „Hodnocení" je uveden podrobnější výklad kritický." (s. 5.).

Následující pasáž je ovšem ohromující: „Pokud jde o prameny, použili jsme vedle slovníků, encyklopedií a také esoterické a paravědecké literatury všechnu dostupnou kritickou literaturu včetně informací z internetu. Soupis hlavních kritických zdrojů je uveden na konci knihy. Publikace a články obhájců, propagátorů paranormálních jevů a esoteriky neuvádíme. Takových pramenů je totiž v kontrastu s minimem kritické literatury nepřehledné množství a jsou snadno dostupné na pultech knihkupců, v knihovnách i na webových stránkách." (s. 5.). Tak tomu říkám postoj hodný seriózního badatele! Zanechám však ironie a vysvětlím, proč je tento přístup, který by mimochodem neprošel ani autorovi bakalářské práce, hodný kritiky: Pokud chci popisovat nějaký fenomén, který je utvářen lidmi, obvykle se setkám s širokou škálou názorů, teorií, přístupů či „škol". To platí ve vědě a (patrně ještě více) v oblasti tzv. esoteriky. Pokud autor proklamuje, že bude popisovat termíny tak, jak je chápou jejich zastánci, opravdu bych rád věděl, které zastánce má konkrétně na mysli. Jedná-li se o dílo jednotlivce či sektu jednotlivcem vedenou, je to celkem jasné, ale pokud jde například o astrologii či magii, kde se setkáváme s desítkami různých směrů a přístupů, vágní odkaz na pulty knihkupectví mne opravdu neuspokojuje!

Neobvykle se pak až na šesté straně seznamujeme s autorem samotným: Prof. MUDr. Jiří Heřt, Dr.Sc. je lékař, profesuru získal v oboru anatomie, hlavním předmětem jeho zájmu byl výzkum pohybového aparátu člověka. Jako závodní lékař se v Chomutově setkal s působením léčitelů. Problematice alternativní medicíny a později i pseudovědy v celém jejím rozsahu (sic!) se intenzívně věnuje od r. 1985. Byl iniciátorem a autorem tří zásadních publikací „Alternativní medicína, možnosti a rizika“, „Homeopatie, clusterová medicína a antroposofická medicína“a „Akupunktura, mýty a realita“. Je editorem čtyř sborníků „Věda kontra iracionalita 1-4“ a autorem mnoha článků na téma esoteriky a pseudovědy v odborném i populárním tisku. Bohatá je i jeho přednášková činnost. Profesor Jiří Heřt je členem předsednictva, a několik let byl předsedou Českého klubu skeptiků SISYFOS.

Musím říci, že k četbě jednotlivých hesel jsem na základě výše zmíněných skutečností již přistupoval s nefalšovaným skepticismem, nicméně jsem se snažil udržet mysl otevřenou a nepředpojatou. Nahlédněme tedy nyní do slovníkové části této ambiciózní publikace.

Nejprve k tomu, co mohu hodnotit vcelku kladně: Nejsem sice v oblasti alternativní medicíny odborníkem, ale zdá se, že pokud se hesla týkají této oblasti, autor slovníku opravdu má značný přehled a je znát, že se touto problematikou zabývá. Přesto však, vzhledem k tomu, jakých nepřesností se, jak uvidíme, dopouští v heslech, s jejichž problematikou obeznámen jsem, si nejsem jist, nakolik mám brát autora vážně. Nicméně musím například souhlasit s opakujícím se varováním před přijímáním alternativní terapie libovolného druhu jako všeléku, panacey, které může vést k zanedbání konvenční léčby a k poškození pacienta. Musím však zdůraznit jednu důležitou skutečnost: Autor i v těchto celkem kvalitně zpracovaných heslech opomíjí citace, což je důležité ve chvíli, kdy například prohlásí, že „Diagnostické metody jsou neúčinné a neúplné. Specifická účinnost nebyla v experimentech ani v klinických studiích kromě sporných výjimek ověřena.". Autor odkazuje pouze na skeptickou sekundární literaturu. Osobně bych u tak ambiciózního projektu očekával odkazy na příslušné studie – a to včetně oněch letmo zmíněných „sporných výjimek“. Bez toho máme co do činění s pouhým referátem a nikoli s hodnotným výsledkem dlouholeté badatelské činnosti autora.

V pořádku jsou i hesla jako je „Selektivní vnímání“, „Cold reading“ či „Barnumův efekt“, což ovšem nepřekvapuje, protože jde o důležitou pojmovou výbavu každého racionalistického skeptika Heřtova druhu. Důležité je heslo „Pseudověda“, v němž definuje pseudovědu, paravědu a pavědu. Sám zmiňuje, že jsou často užívány synonymně, ale zmiňuje i to, že někteří v těchto pojmech nacházejí významové rozdíly. „Jako pseudovědu lze označit disciplínu, která se vydává za vědu a která používá, i když často neadekvátně, vědeckou metodiku i vědeckou terminologii, zejména tu módní, ale spočívá na chybných premisách. Termín paravěda se používá pro označení parapsychologických disciplín, tedy těch, které operují s neexistujícími duchovními„energiemi" nebo silami, s mimosmyslovými nebo záhadnými jevy. Konečně pavědou myslíme disciplíny zcela nesmyslné, absurdní, které s vědou nemají už nic společného". Autor se ale tohoto terminologického rozdělení bohužel dále nedrží a termíny užívá libovolně, takže například theosofii, což je náboženský proud, který nemá s vědou prakticky nic společného, označuje jako pseudovědecký světový názor atp.

Nyní se obrátím k heslům, při jejichž četbě jsem skutečně prskal, ale nikoli proto, že bych byl potrefenou husou, nýbrž proto, že se v příslušné problematice velmi slušně orientuji a mohu s čistým svědomím prohlásit, že byla napsána nad očekávání špatně a diletantsky. Tak v hesle “Alchymie“ autor píše, že, mj., vychází představy „o třech esenciálních solích". Každý jen trochu okultně vzdělaný laik ví, že alchymie pracovala se třemi základními principy: Rtutí, Sírou a Solí, které měl autor patrně na mysli. Kdyby platila slova, že pan prof. Heřt je zvyklý pracovat s fakty, umí si sehnat informace, prostudovat problematiku a má tah na branku, nikdy by se takové neznalosti nedopustil. Dalším heslem, které si zaslouží moji pozornost, je „Astrologie“. Autor tvrdí, že: „Základní představou astrologie je přesvědčení, že každé nebeské těleso, planeta i hvězda ovlivňují život lidí, a to individuálně, v závislosti na datu narození." Dále pak pracuje s tím, že astrologie je nesmyslná, protože žádné takové vlivy neexistují. Autorovo tvrzení se nezakládá na pravdě, protože současní astrologové hovoří o „vlivech“ obvykle pouze metaforicky a rozhodně není jejich základní představou přesvědčení o nějakém druhu fyzikálního působení nebeských těles. Vytvářejí jiné hypotézy, založené na souběhu nebeských a pozemských cyklů, na Jungem definovaném principu synchronicity a podobně. Tyto teorie by bylo možné podrobit velmi ostré skeptické kritice, kdyby o nich ovšem autor slovníku vůbec věděl! Takto kritizuje něco, čemu už dávno nikdo z kritizovaných nevěří. Pro mne to znamená, že ani v této oblasti autor žádné informace nesháněl a problematiku neprostudoval.

Dalším problematickým heslem je například „Geomancie“. Autor neví, že existují dva odlišné fenomény pod tímto názvem, a nevědomky vytváří jejich syntézu. Konkrétně píše, že je to „středověká esoterická představa, podle které je Země živá bytost, duchovní organismus, se kterým je možno komunikovat a ovlivňovat ho. Pomocí geomancie lze také věštit budoucnost.". Pikantní je, že autor zde k dějinám přistupuje z esoterického a nikoli z vědeckého úhlu pohledu pohledu! Esoterikové či okultisté rádi prohlašují, že učení, které hlásají, má své kořeny ve středověku, starověku či třeba v Atlantidě. Ale racionální historik by poznamenal, že zmíněná esoterická představa o Zemi je naopak novodobou záležitostí a nikoli „středověkou představou"! Chyba nastala asi v okamžiku, kdy autor zjistil, aniž by ovšem sháněl informace a studoval problematiku, že o geomancii psal jak současný slovinský spisovatel Marko Pogačnik (ve smyslu komunikace se Zemí coby živou bytostí), tak například již středověký učenec Agrippa z Nettesheimu – a ten ji pojednával jednak jako věštění „z pohybů, hluku, dmutí, chvění, trhlin, otvorů a výparů země a jiných podobných úkazů" a jednak jako systém tzv. geomantických figur, který je ovlivněn astrologií, má přesně daná pravidla výkladu (vychází z náhodně určených východisek typu sudá-lichá, která jsou pak zpracována do horoskopu podobného obrazce, který je interpretován). Dnes se tento druh geomancie (opravdu bych raději psal „geomantie“, ale držím se autorovy terminologie) příliš často neprovozuje, což je mimochodem škoda, protože má své nesporné kouzlo. Skutečnost, že autor směšuje dva jevy do jednoho a na tom základě se navíc dopouští typicky nevědeckého tvrzení o „středověké představě" je dalším tristním důkazem jeho nekompetentnosti.

Scestné je i heslo „Jasnovidectví“. Autor uvádí, že jde o „schopnost vidět bez použití zraku.". To je zavádějící, protože ono „vidění" je v jasnovidectví míněno spíše v přeneseném významu, jako „odhalování skrytého“. Často nejde u jasnovidectví o vidění konkrétního objektu zájmu, ale o vidění symbolických obrazů, které jasnovidec následně dekóduje. Zcela nepřijatelné je autorovo tvrzení, že: „Při prověřování schopností jasnovidců se vždy zjistilo, že jde o šarlatány, kteří své kousky provozovali s pomocí jiných osob. Jasnovidci vždy selhali, když nabízeli, že zjistí místo, kde se nachází vrah, unesená osoba nebo ztracené dítě." Prohlásit všechny jasnovidce za šarlatány, tedy vědomé podvodníky, je opravdu silná káva. Také tvrzení o tom, že vždy selhali, lze označit za zcela nevědecké. Jsou doloženy případy, kdy se jasnovidec „strefil" – a po pravdě řečeno bych se divil, kdyby tomu tak nebylo. Argument náhody bych totiž v této souvislosti akceptoval, tvrzení, že se nikdy žádný jasnovidec nestrefil opravdu nikoli.

Jen krátce se zastavím u hesla „Kletba“. Autor konstatuje, že: „Dosud se údajně používá u haitských Afroameričanů.". Dovoluji si poznamenat, že nikoli údajně a nikoli jen u nich, ale našli bychom ji i mnohde jinde, včetně naší domoviny. Rozhodně nejde pouze o záležitost minulosti, jak z textu vyplývá. Další nepřesnosti se autor dopouští v hesle „Konstelace rodinné, 'systemické'", kde prohlašuje, že „v ČR jde o metodu v oficiální psychoterapii nepoužívanou". To není pravda, je provozována v rámci Modelu růstu, akreditované psychoterapeutické metody. Mně tato metoda shodou okolností příliš blízká není, ale to nic nemění na skutečnosti, že argumentačně chybné je také autorovo tvrzení, že metoda je nevěrohodná, protože ji často provozují nekvalifikované osoby.

V hesle „Kontaktéři“ autor poněkud nepochopitelně hovoří v souvislosti s kontaktéry kolem Ivo Bendy o „zajímavém koníčku, recesi". Nevím jak je to s panem Bendou, ale celý myšlenkový systém Vesmírných lidí nápadně připomíná klinický obraz paranoidní schizofrenie a celý tento fenomén by si zasloužil multidisciplinární výzkum ze strany psychiatrů, psychologů a religionistů. Další hrubka je v hesle „Křesťanská věda“ – ta nebyla založena, jak píše autor, v 60. letech 20. století ale v 70. letech století devatenáctého.

Obzvláště jsem se těšil na heslo „Magie“. Autor nezklamal a pojednal téma povrchně a bez jakékoli přidané vypovídací hodnoty. Zmiňuje termín „sympatetická magie" a naznačuje Frazerovo odlišení magie a náboženství, aniž by ovšem Frazera uvedl jako zdroj. Píše o tom, že magie má umožnit jednat v rozporu s přírodními zákony, což je zavádějící, protože to v žádném případě necharakterizuje všechny magické přístupy. Autor naprosto opomíjí hermetismus, okultismus (na ten odkazuje jako na heslo, to však v knize chybí!), moderní magii, vysokou magii, chaosmagii, postmoderní magii... Vlastně vše od 18. století do současnosti! A přitom, pokud má starost o současné české poměry, by se měl soudobou magií zabývat především!

Když už jsme u té magie: V hesle „Pentagram“ označil zmíněný obrazec za pětiúhelník, patrně jej tedy nikdy neviděl. Ostatně – proč heslo „Pentagram“ a ne heslo „Kříž“, „Hexagram“, „Nilský kříž“... A co třeba zaštiťující heslo „Symbol okultní“– nebylo by to lepší řešení?

Mohl bych pokračovat dál a dál ve výčtu autorových omylů a nepřesností, po pravdě řečeno jich mám plný zápisník, ale soudím, že na základě dosud napsaného si již čtenář učinil svůj názor na to, jak je na tom pan profesor Heřt co se týče práce s fakty a sháněním informací. Věřím také, že moje dosavadní „prskání" snad nikdo nemůže považovat za projev potrefené husy, ale za zhnusení nad mizerně odvedenou prací.

Nyní se obrátím k řekněme metodologickému rámci knihy. Je pozoruhodné, za kolik jevů podle autora může postmodernismus, který utkvěle spojuje s Feyerabendovým termínem „anything goes" (všechno je možné), přičemž tomuto termínu nerozumí a Feyerabenda patrně nečetl - jinak by věděl, že Feyerabend se (zjednodušeně řečeno) zabývá dvěma základními tématy: 1) Že vědecké objevy nemusejí nutně plynout z dodržování racionální metodologie a že pokroku ve vědě lze dosáhnout kontrainduktivními postupy (a v tomto smyslu je možné „všechno“ – sám Feyerabend toto slovní spojení vnímá jako aforismus, jako „zděšený výkřik racionalisty, který se dívá na historii" a nikoli jako nový princip či dokonce dogma!) a 2) Že vědecké objektivní racionální poznání není jedinou platnou hodnotou, ale že hodnotné je i poznání nevědecké, subjektivní a neracionální. Prostě že život není jen o vědě a objektivitě. Je smutné, že z tak rozsáhlého a mnohokrát přepracovaného díla, jakým je Feyerabendova „Rozprava proti metodě“, vyňal pan Heřt (a činí tak i další „skeptikové"!) jediný výrok a jím vysvětluje celou postmodernu! Ale vraťme se k démonu jménem „postmodernismus“, který má své zlovolné prsty třeba ve vzestupu esoteriky, ve fantastických teoriích pseudovědců, v ekologismu, satanismu, waldorfském školství... Snažím se představit si ty masy lidí hltající Feyerabenda či Lyotarda a na základě této závadné četby propadají esoterice a přiklánějí se k pavědám. Autor by si měl uvědomit, že postmoderní filozofie sice skutečně kritizuje i vědu či současnou společnost, ale především ji reflektuje. Pokud se nějaký vědec obává podvratného vlivu filosofa, pak s dotyčným vědcem opravdu není v něco pořádku.

Ještě si dovoluji zmínit, že profesor Heřt místy sám sobě zcela odporuje, například když se jednou zaštiťuje Popperovým principem falzifikovatelnosti hypotéz a jindy jej odmítá jako překonaný atd. Některé argumentační vývody jsou tak špatné, že je to pro racionálně myslícího člověka téměř utrpením číst, například když (v hesle „Věda“) píše, že moderní věda je jediným zdrojem „přesného, objektivního, reprodukovatelného, intersubjektivního, „pravdivého" poznání.“ Následně polemizuje s postmodernisty, kteří tvrdí, že věda je jedním z mnoha způsobů poznání. To lze prý vyvrátit tím, že pokud je poznání definováno tak, jak je uvedeno výše, pak takové poznání mimovědeckým způsobem dosažitelné není. A to má být důkaz? Vždyť autor dokázal pouze to, že mimovědeckým způsobem není dosažitelné poznání tak, jak jej sám definoval, nic více, nic méně.

V hesle „Léčitelství“ hovoří autor o současné medicíně jako „medicíně založené na důkazech", na str. 131 pak (v hesle „Magnetoterapie“) sám uvádí, že existuje výrazný názorový rozdíl v hodnocení metody – úspěchy hlásí jen lékaři, kteří přístroje používají v praxi, zatímco teoretická pracoviště účinek nepotvrzují. A jak je to tedy s tím založením na důkazech? Není to přeci jen tak, že medicína užívá i metody založené na domněnkách, ad hoc hypotézách či teoreticky nezdůvodněné empirii?

Při četbě knihy prošpikované jednoznačnými prohlášeními o tom, co všechno dozajista neexistuje, pak nabývá čtenář dojmu, že existuje jen to, co je (přírodo)vědecky dokázané. Všechno ostatní je iracionální a pokud to jakýmkoli způsobem ovlivňuje praktický život, i nebezpečné či alespoň podezřelé. Takovou koncepci bych byl i ochoten v rámci četby této knihy přijmout jako vnitřní pracovní myšlenkový model, i když bych se s ním v běžném životě ztotožnit nemohl, ale co přijmout ani omluvit nedokážu, je autorovo diletantství a do očí bijí neznalost základních faktů o velkém množství témat, která se rozhodl zpracovat. Celkově vzato na mne kniha působí jako sbírka textů povětšinou na úrovni středoškolských referátů. Ani výběr hesel není systematický a logický (Viz heslo „Pentagram“ místo hesla „Symbol okultní“, chybějící hesla „Okultismus“ a „Hermetismus“, nesmírně komické, ale jinak zcela zbytečné, heslo „Vampýři“, v němž se dozvídáme, že pijí krev a nikdo už na ně nevěří – autor také mohl napsat něco hezkého o vodnících, že?)

Přemýšlím, pro koho by tato kniha mohla být užitečná a upřímně řečeno mne žádná cílová skupina nenapadá. Chyb je v knize tolik, že bych ji s klidným svědomím nemohl doporučit ani jako nástroj k základní orientaci v problematice esoteriky a podobných témat. Jedinou výjimkou jsou zmíněná hesla z oblasti alternativně medicínské a metodologicky skeptické, které by dobrou základní orientaci snad poskytnout mohly. Kniha není ani zábavná, provokující a ironizující jako Mornsteinův „Utopený Archimedes“, který je sice v mnoha směrech nekorektní, ale na nic (a zvláště pak na výkladový slovník) si nehraje a byl evidentně psán především za účelem popíchnout a zaprovokovat (a přesto obsahuje kvalitnější bibliografii než slovník Heřtův!).

Nemohu si pomoci – „Výkladový slovník esoteriky a pavěd“ je kniha tak špatná, že, opravdu lituji stromů, které musely padnout, aby mohl být zcela zbytečně potištěn tak pěkný bílý papír. Když jsem nyní po letech procházel webovou variantu této knihy na stránkách Sisyfa, zdá se, že k žádnému kvalitativnímu zlepšení hesel nedošlo, jen se objevilo heslo „Okultismus“ v němž najdeme ovšem pouze „viz Esoterika“, u nějž se zastavím jako u posledního. Mimo jiné se v něm dočteme:

„Esoterika je oblast, zabývající se nereálným, nemateriálním a technickými prostředky nebo metodami vědy nepoznatelným světem. Principy "duchovního poznávání" v esoterice se neslučují s kriticko-racionálním přístupem vědy. Existence astrálního světa a jeho obyvatel, aury, čaker, astrálu, karmy apod. není ověřitelná, jde o pouhé zajímavé myšlenkové konstrukce charakteru fantasmagorií. Široce je esoterika využívána léčiteli a šarlatány všeho druhu a propadají jí lidé, u nichž emocionalita převažuje nad racionalitou.“

Vždyť stejně tak dobře by bylo možné napsat kupříkladu:

"Křesťanství je oblast, zabývající se nereálným, nemateriálním a technickými prostředky nebo metodami vědy nepoznatelným světem. Principy "duchovního poznávání" v křesťanství se neslučují s kriticko-racionálním přístupem vědy. Existence duchovního světa a jeho obyvatel (Boha,  andělů, svatých), zázraků, vtělení Boha, vzkříšení Krista z mrtvých, Svaté Trojice apod. není ověřitelná, jde o pouhé zajímavé myšlenkové konstrukce charakteru fantasmagorií. Široce je křesťanství využíváno léčiteli a šarlatány všeho druhu a propadají mu lidé, u nichž emocionalita převažuje nad racionalitou."

Co takhle se smířit s faktem, že někteří lidé prostě věří v technickými prostředky nebo metodami vědy nepoznatelné věci a že existují a budou existovat lidé, u nichž  emocionalita převažuje nad racionalitou - a nejsou z toho titulu méně lidmi, než ti, u nichž je to naopak? A pokud už kritizovat iracionální věci, v něž lidé věří, není trochu pokrytecké kritizovat iracionální věci, v něž věří „esoterik“, ale ne ty, v něž věří katolík Grygar? Moje vlastní racionalita (obvykle převažující nad emocionalitou) tváří v tvář se takové nedůslednosti nesnesitelně bouří!

Nechci, aby to vyznělo v tom smyslu, že volám po tom, aby Klub skeptiků zahrnul do okruhu svých světodějných nepřátel i křesťany, spíše by bylo krásné, ač nereálné, kdyby se v rozsahu svých protivníků uskrovnili a zaměřili se pouze na ty, kteří parazitují na současné přírodovědě (například povrchně zneužívají jazyka kvantové mechaniky, což je dnes hodně rozšířený nešvar).

Na závěr své recenze připojuji svou trošku do mlýna a v rámci velkého světodějného souboje racionality s iracionalitou připojuji své slovníkové heslo ;-)

Umění

Uměním označujeme lidskou činnost (nebo výsledek této činnosti) zaměřenou na produkci "krásna". Dělí se na umění výtvarné, hudbu, literaturu, dramatické umění, pohybové umění a další, smíšené, disciplíny. Zpočátku bylo spojeno s magií, později s náboženstvím, posléze se částečně osamostatnilo, ale stále zůstává v zajetí pseudovědeckých koncepcí a v poslední době i postmodernismu. Naukou o "krásnu" se zabývá estetika.

Hodnocení: Ústřední kategorie umění i pavědy, která se jím zabývá (estetiky), tedy "krásno", je neměřitelná, subjektivní, duchovní a tedy esoterická "veličina", která nemá vědecké opodstatnění stejně jako představa o objektivní existenci nějakého "estetického působení", založená na víře v existenci vědě neznámé síly. Umění samo zakládá velký byznys, kdy lidé utrácejí mnohdy nemalé peníze, aby získali zcela fiktivní a objektivně neexistující "krásno". Umění nemá žádné praktické využití – ovšem s výjimkou zisku umělců, překupníků a distributorů, kteří na něm profitují. Vytvářeno je buď psychicky labilními jedinci nebo "profesionálními umělci" za účelem zisku. Podezřelé jsou i jeho magické a náboženské kořeny zároveň se skutečností, že v současné době je pod vlivem postmoderní filozofie. Alarmující je také skutečnost, že nejen umění, ale i pavěda estetika jsou vyučovány na vysokých školách!

HEŘT, Jiří. Výkladový slovník esoteriky a pavěd. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Věra Nosková, 2008. 264 s. ISBN 978-80-903320-6-5.

Skeptický slovník. Český klub skeptiků Sisyfos. Online: http://www.sysifos.cz/index.php?id=slovnik