Typologie současných členů KSČM

Když člověk vstoupí do této partaje, záhy si uvědomí, že KSČM je stranou sdružující lidi velmi odlišné, často tak odlišné, že je skoro zázrak, že dokáží najít společnou řeč pokud jde o většinu opravdu podstatných věcí.

První máj 2014 v BrněJaroslav A Polák

Ze složení mladší členské základny plyne poznatek, že KSČM slouží jako protest-strana nejen voličům, ale i lidem, kteří jsou – a nutno dodat, že právem – fakt naštvaní co se současného stavu věcí týče. Mezi českými komunisty naleznete ctitele Dubčeka i Biĺaka, reformistické neokomunisty i skalní stalinisty, ale určitě mezi nimi nenajdete člověka, který by byl spokojený se současnou neoliberálně-oligrachickou a rádoby demokratickou podobou správy věcí veřejných.
Kdesi jsem četl, že kdyby se komunisté dostali reálně k moci, rozpadli by se přinejmenším na dvě frakce. Myslím, že je to docela dobře možné.
Zde jsme tedy zmínili v zásadě dva hlavní proudy v KSČM, přičemž, jak ukazují výsledky sjezdů, jsou konzervativní stalinisté ve výrazné menšině, což je dobře, protože v opačném případě bych stranu musel opustit.
Hovoříme-li o typologii českých komunistů, je vhodné je stratifikovat podle věku. Významnou část členstva stále ještě tvoří lidé kolem osmdesátky a starší. Skoro se nabízí slogan: „Leze na vás krize středního věku? Vstupte do SČM a budete opět mladí!“
Od této nejstarší generace jistě nelze očekávat brilantní nové myšlenky a hledání řešení krize současné levice, i když si říkám, že budu-li se kolem devadesátky (dočkám-li, s čímž nepočítám) orientovat ve světě jako tito nejstarší soudruzi, budu na tom hodně dobře. Tito soudruzi obvykle v dobrém vzpomínají na minulý režim, který hodnotí až nepřiměřeně pozitivně, což jim ale rozhodně nelze vyčítat, konec konců to byla doba, kdy prožili nejproduktivnější a nešťastnější část svého života. Přestože s nimi v jejich hodnocení minulosti v mnoha směrech nesouhlasím, a přesto, že již často nedokáží reagovat na vysoce komplexní problematiku globalizované reality, nesmírně si jich vážím a mám je upřímně rád. Jsou to lidé, kteří, na rozdíl od mnoha jiných, nepřevlékli kabáty a hrdě nesli prapor sociálně spravedlivé společnosti v době, kdy za to sklízeli jen pohrdání a výsměch. Bez ohledu na to, jak fakt, že tu štafetu nesli, ovlivní budoucnost naší země, oni už z toho, kromě vzpomínky těch, kteří je znali, nebudou mít nic. A moc dobře to věděli už na počátku devadesátých let.
Další skupinou komunistů, kterou je třeba zmínit, jsou pragmatici obvykle ve věku řekněme 45-65 let, kteří obsadili příjemná teplá funkcionářská místečka a v žádném případě je nemíní opustit. To nemyslím výslovně negativně – někteří odvádějí lepší, někteří horší organizační práci, řeční na lokálních mítincích (vesměs kompetentně), nicméně si až příliš zvykli na příjemnou rutinu a prosadit s jejich pomocí něco, co tu ještě nebylo, není právě snadné. Typickým příkladem je smutný fakt, že Městský výbor brněnské KSČM nebyl schopen podpořit prvomájový průvod místo tradičního prvomájového mítinku a to i přesto, že zde byla vůle a lidé, kteří by se toho ujali.
Důležitým, ač málo viditelným typem českých komunistů jsou lidé, kteří chtějí dělat smysluplnou levicovou politiku ve prospěch neprivilegovaných lidí a mají-li tu možnost, tak ji také dělají, obvykle v místních a městských zastupitelstvech. Jsou-to lidé různého věku, zaměření jsou spíše prakticky na konkrétní problémy, nejsou to fanatičtí vyznavači jakékoli ideologie a chápou současnou situaci takovou, jaké je. Jejich práci bezpochyby leckdy, byť nevědomky, ocení i voliči pravicových stran.
K českým komunistům se dále hlásí také různí levicově a marxistixky ladění intelektuálové. Z těch významnějších jsou to třeba Josef Heller, Václav Exner, Jiří Dolejš či Miloslav Ransdorf, z těch méně známých třeba autor tohoto článku a celkem dost dalších lidí, kteří se angažují i v jiných organizacích jako je třeba Alternativa zdola a SpaS, za zmínku stojí třeba koordinátor Fóra alternativ Tomáš Vokoun. Tito lidé se pohybují v celém spektru různých levicových vizí – od těch, jež by byly dříve označeny jako „revizionistické“, až po stoupence klasického marxismu-leninismu (archeoložka Věra Klontza-Jaklová). Tato část komunistů (a je jich samozřejmě mnohem víc než kolik jsem zmínil) je obvykle schopna si navzájem naslouchat a přemýšlet o tom, co říkají ostatní. Zda však mají nějaký reálný vliv na směřování strany jako celku, Bůh suď.
No, a konečně zde máme mediálně nejoblíbenější komunistickou „frakci“, pro níž se vžilo označení „stalinisté“. Potřebujeme snížit KSČM preference? Nic snazšího. Pozveme do televize Martu Semelovou!
Nu, v KSČM opravdu jsou členové, kteří nekriticky obdivují Gottwalda (já ho mimochodem obdivuji taky, byl to velký vůdce a velká osobnost, nicméně jej obdivuji dosti kriticky, především pokud jde o období po roce 1947), obhajují snad každý čin Josifa Visarionoviče jako boj za socialismus atd. Pokud jde o mediálně viditelné soudruhy tohoto druhu, jsou to Marta Semelová a Stanislav Grospič, jinak se ale tato odrůda českých komunistů rekrutuje především z řad rozhněvaných mladých mužů, kteří shodou okolností uvěřili této ideologii, ale klidně mohli, stačila by jen malá změna podmínek, skončit třeba jako neonacisté.
Donedávna byl pro tyto mladé muže a ženy útočištěm Svaz mladých komunistů Československa (komsomol.cz), ale někteří vstupují i do KSČM a snaží se v jejím rámci rozjet politickou kariéru. Není jich zase tak moc, ale jsou hodně vidět a slyšet, čím napomáhají vytváření pokřiveného mediálního obrazu strany. Jedním z důvodů, proč v KSČM zůstávám, ač jsem k ní v mnoha směrech kritický, je právě snaha kompenzovat jurodivé rádoby revolucionáře, kteří opakovaně hlasitě hovoří o „zrádcovském vedení strany“ a neuvědomující si, že za vlády Josifa Visarionoviče by něco takového řekli nahlas jen jednou. Ostatně si beztak myslím, že kdyby měli tu možnost, asi by ve Stalinově SSSR ve skutečnosti žít nechtěli. S jedním z nich jsem se nedávno bavil a poznamenal jsem: „Kdyby ses dostal k moci, skončil bych jako Záviš Kalandra.“ Odpověděl, že určitě ne Nu, přesto budu raději doufat, že se k té moci nedostane, což ale ve skutečnosti opravdu nehrozí, na rozdíl od hnědé diktatury, jíž se obávám velmi.
Dalším důvodem, proč ve straně zůstávám, je důvěra, jíž se mi dostalo od soudruhů z Brna-severu když mě zvolili na třetí místo kandidátky v této městské části. Přestože jsem spíše intelektuál a snílek, než člověk praktický, chápu možnost vstoupit do komunální politiky jako příležitost se něčemu užitečnému naučit a vycházet vstříc potřebám lidí v této bezútěšné době. O účast ve vysoké politice ale nestojím, věřím však, že díky členství v této partaji budu mít i nadále kolem sebe dost inspirativních lidí, kteří mi budou pomáhat tříbit mé názory a sociální a politická témata.
Na závěr je třeba zmínit ještě jednu věc, která se mi na KSČM líbí a líbila se mi od začátku: Nikdo tam nikoho nekádruje, každý názor (pokud je aspoň trochu levicový) je akceptován a (což kdysi kdesi nějakého komentátora zarazilo) když kupříkladu řeknu, že pravidelně navštěvuji evangelické bohoslužby, nevzbudí to sebemenší nevoli (ČCE mimochodem taky nikoho nekádruje, takže je to výborná kombinace, u katolíků bych to měl asi horší).
Shrnuto: KSČM není žádné monstrum složené ze sveřepých marx-leninských fanatiků a fanoušků reálného socialismu toužících po návratu minulého režimu či dokonce zavedení nějaké stalinské diktatury, ale není také moderní levicovou stranou s jednotnou vizí, jež by sice čerpala z Marxe a částečně i z Lenina (a ono je co čerpat, z obou), nicméně by brala v potaz závratné změny, k nimž v od dob těchto myslitelů došlo atd. To se ovšem netýká jen KSČM, ale evropské levice vůbec.
Pokud jde o volby, jakékoli, je rozhodně dobré, aby levicový volič podporu KSČM přinejmenším zvážil, ale doporučuji si vyhradit trochu času a prostudovat si postoje konkrétních kandidátů, protože se od sebe navzájem mohou lišit víc, než lidé na kandidátkách jiných stran.