Češi nejsou ve své většině národem ateistů, ale pohanů. Nicméně i ateistů je u nás celkem dost a rád bych se s nimi, ale samozřejmě i s kýmkoli dalším, podělil o malé vyznání.
Mám pocit, bratře ateisto / sestro ateistko, že máš sklon vnímat víru či přihlášení se k nějakému myšlenkovému proudu velmi podobně, jako fundamentalisté. Takže například když o sobě někdo řekne, že je křesťan, znamená to pro tebe, že věří na mluvící hady (ano, přiznávám, zde to záměrně amplifikuji).
Jsem křesťan a nevěřím na mluvící hady. Nenásleduji ani slepě nějaký soubor předepsaných tezí.
Po velmi dlouhou dobu jsem hledal cosi jako osvícení, vyšší poznání, a hledal jsem to individualisticky. Zkoušel jsem různé formy individualistické mystiky a nakonec mi došlo, jak egoistické a prázdné to je. Že to není o nic vznešenější či duchovnější, než honba za penězi nebo za mocí. Možná je to ve skutečnosti ještě prázdnější, protože majetek či moc jsou alespoň reálné, mystické „poznání“, o něž jsem usiloval, byla pouhá iluze. Na tom se konec konců nejspíš shodneme.
A pak jsem si uvědomil, že pokud chci poznat Boha, pokud chci uvidět Boha, musím se podívat na bližního. Na druhé lidi, na jejich radosti i problémy, na jejich nezaměnitelné životní osudy. Protože God is one of us, just a slob like one of us, just a stranger on the bus, tryin' to make his way home… (Joan Osborne)
A tak jsem se se začal vracet k příběhu, který jsem teoreticky dobře znal, ale prakticky jsem mu nerozuměl, příběhu Ježíše z Nazareta, a ten příběh mi najednou začal dávat smysl. Ježíš (Jošua = Hospodin zachraňuje) je Immanuel =Bůh s námi. A pro nás. Základní myšlenka křesťanství je založena na tom, že to není člověk, kdo vystupuje k Bohu, ale Bůh sestupuje k člověku, stává se jedním z nás. A trpící bližní je Pán Bůh v nesnázích.
Ježíšův příběh mi připadá hluboce smysluplný, stejně jako slova proroků a celý ta dlouhá cesta, o níž se v Bibli píše. „Smysluplný“ neznamená „doslova pravdivý“. Znamená to, že dává smysl. Že je to sakra dobrý příběh! Postupně ve mně toto poznání zrálo.
A shodou okolností jsem na Vánoce 2013 zavítal na půlnoční k evangelíkům do brněnského Červeného kostela. A kázání bratra faráře Grubera mě hluboce oslovilo. A tak jsem přišel zas a zas a chodím tam dodnes. A nakonec jsem se rozhodl, že bych se mohl zkusit vyučit na faráře a předávat ten étos s větší hloubkou...
Pokud jde o ty zázračné záležitosti, jež ti nejspíš připadají naivní, nepravděpodobné nebo prostě hloupé: Život mě naučil, že se občas dějí zvláštní věci. Upřímně je mně osobně obtížné mít přesvědčení (belief) o nějakém budoucím životě, ale má víra (faith) mě opravňuje v něj doufat. Totéž se týká Ježíšova vzkříšení. Jistě, za těmi biblickými příběhy jsou nějaká historická fakta, která se v těch příbězích odrážejí, zrcadlí se v tom, co napsali lidé, kteří, jak věřím, měli k Bohu obzvláště blízko, ale víra pro mě není souborem faktů, ale důvěrou v hlubokou smysluplnost toho příběhu, toho étosu. A právo mít naději.
Současně každým dnem víc tuším přítomnost (a budoucnost!) mystéria, které je nad rámec jiného než metaforického jazyka, a které je hluboce, nevýslovně pravdivé...
Tady nejde o nějakou útěchu, tady jde o smysluplný život. Či zápas o něj. Ve skutečnosti je ta víra občas hodně náročná záležitost. Rozhodně není únikem z reality. Je přímo opakem takového úniku!
A je spojena s neustálým hledáním, pochybnostmi a vnitřním zmatkem. To je v pořádku. Není to berlička.
Křesťanská víra je, nebo by měla být, neodmyslitelně spojena se společenstvím, tj. s církví. Je mi dobře známo, jak velká nedůvěra k těmto institucím v Česku panuje.
V obecném smyslu lze Církev chápat jako společenství všech pravých vyznavačů tohoto étosu. Ne všichni, kdo Kristovi říkají Pane, Pane, tam patří. Ale není na mě, abych někoho vylučoval.
A pak existují církve, jako organizace, které vyznavače tohoto étosu sdružují, a mají různé vlastní tradice, liturgie, teologické důrazy atd. Jsou to sdružení lidí. Jsou v nich lidé, kteří kladou na první místo bližního, i lidé, kteří kladou na první místo sebe, lidé, kteří chtějí sloužit, i lidé, kteří chtějí vládnout, lidé, kteří milují, i lidé, kteří nenávidí, lidé, kteří svěřené moci užívají a lidé, kteří ji zneužívají. Věřím, že těch dobrých lidí je v církvích více, protože obecně věřím, že je více lidí v zásadě dobrých, než zlých.
Pro mě je příslušenství k církvi důležité proto, že tento étos prostě nelze praktikovat solitérně. Ten systém memů by bez společenství nefungoval, rozpadl by se do milionů individuálních šílenství. Navíc se v církvi setkávám s bratry a sestrami, kteří mají jiné politické názory než já, jiné zájmy, jiné vidění světa... a spojuje nás Kristus. To je výborná škola vzájemného porozumění a obohacování. Také zpětná vazba je důležitá. Stejně jako aktualizace biblické zvěsti prostřednictvím kázání. A večeře Páně, tj. přijímání chleba a vína s ostatními bratry a sestrami, je vertikála sahající do hloubky skoro dvou tisíciletí a stoupající k nebi. To už je ale mystérium, to nelze vysvětlit.
