Buďme více lidmi

Dlouhou dobu jsem na blog nic nenapsal, protože na téma „koronavirus“ psalo leckde mnoho povolanějších, a jiná témata mi připadla aktuálně nepodstatná. Myslím však, že nastal čas přijít s troškou do mlýna…

Mám totiž snad poprvé pocit, že Babišovi voliči mají víc zdravého rozumu, než velká část jeho odpůrců. A to je co říct, protože mě vždy rozčilovala jejich ignorance – zejména co se nezájmu o jeho korupční kauzy týče. Korupce je ryzí zlo, jak jsem nedávno pojednal v jedné filosoficko-teologické glose, a její přehlížení je přitakávání zlu. Přesto však, když sleduji, co Babišovi odpůrci, zejména ti pravicoví, provádějí, říkám si, že lepší službu našemu oligarchovi na trůně snad ani nemohou poskytnout. Jedná se mi o jejich kritiku opatření, která bezesporu napomohla zastavení epidemie v naší zemi. Místo, aby se pouštěli například do nelítostné kritiky podivných výběrových řízení na ochranné pomůcky a ignorování jejich domácích výrobců, útočí na to jediné, co Babišova vláda udělala dobře.
Prohlášení, že zatáhnutí za záchrannou brzdu bylo zbytečné, protože zde přece žádnou epidemii nemáme, mi připomíná historku, kterou mi kdysi říkal kamarád: Do hospody přišel chlápek a rozčiloval se: „Byl jsem u zubaře na trhání zubu. Zaplatil jsem dvě stovky za injekci proti bolesti a byly to vyhozené peníze! Vůbec to nebolelo!“
V letech 1948-1989 předčasně zemřelo na území Československa cca 5-8 tisíc lidí v důsledku ideologie tehdejší komunistické strany. Je třeba si to připomínat zejména v souvislosti s faktem, že dnes někteří lidé hovoří o nutnosti smrti tisíců lidí v průběhu cca jednoho roku, ve jménu ekonomiky a „svobody“. A kdybychom za tu záchrannou brzdu nezatáhli, tak už tady těch 5-8 tisíc mrtvých bezpochyby máme (Belgie má cca o milion obyvatel více než Česko a ve chvíli, kdy toto píši, 8,843 mrtvých).
Na každém lidském životě záleží, i na životech lidí starých, chronicky nemocných či jinak indisponovaných. Jejich životy by neměly být vyvažovány vyšším dobrem ve jménu jakékoli ideologie (zprava nebo zleva). Tohle Babišův volič zřejmě velice dobře intuitivně chápe a pokud to někdo zpochybňuje, pouze Babišovi nahrává.
Když jsem o svobodě psal v uvozovkách, má to svůj význam. Nevěřím totiž v tu „svobodu“, kterou se lidé obvykle ohánějí, svobodu volby. Svobodu dělat si co chci, ať to stojí, co to stojí. Aktuálně svobodu stýkat se s kým chci, chodit kam chci, chlastat kde chci, cestovat, kam chci, prostě svobodu nenést odpovědnost za druhé ve jménu vlastního chtění. Taková svoboda je iluzorní. Ve skutečnosti možnost volit mezi vanilkovou a čokoládovou zmrzlinou není vůbec žádná svoboda – neurovědci jasně a opakovaně prokázali, že mozek se v případě takových voleb deterministicky rozhodne ještě před tím, než k volbě vědomě dojde, a racionalita té volby je zpětně vyfabulována (mozek jako stroj na racionalizaci). Vytušil to už Immanuel Kant, když kontraintuitivně přišel s tvrzením, že jediná skutečná svoboda je svoboda konat dobro (řídit se mravním zákonem). Skutečně svobodný člověk nemá jinou možnost, než konat dobro. Skutečně svobodný člověk nemá vůbec žádnou možnost volby! A konat dobro znamená užívat lidství (vlastní i druhých) vždy jako účel o sobě a nikdy jen jako prostředek. Pokud někoho odsoudím k smrti za účelem vítězství třídního boje nebo kvůli růstu ekonomiky nebo pro zvrácený ideál libertariánské svobody, nakládám s takovým člověkem jen jako s prostředkem, tedy nekonám dobro a nejsem svobodný člověk.
Velký problém, který vnímám na straně vlády a jejích opatření, není to, že zatáhla za záchrannou brzdu, ale to, že nedokázala smysluplně vytvořit pocit jednoty vůči ohrožení a motivovat lidi k tomu, aby sami uvažovali, jak být v dané situaci lidmi dobrými, tj. lidmi, kterým leží na srdci osud ostatních. Místo toho rychle společnost zbrzdila (a připsala si to jako zásluhu, aniž by do toho společnost zapojila) a nyní rychle a chaoticky odbrzďuje. Lidé tak mohou osobní odpovědnost přenést na vládu a chovat se tak, jak Češi umějí nejlépe – v maximální možné míře využít vše, co je dovoleno. Sotva bylo povoleno shromažďovaní deseti lidí, všude se objevily chlastací partičky o deset lidech. Teď už máme povoleno 100 lidí, ve světle čehož nutnost nosit roušky na ulici vyznívá dosti absurdně.
Když pak Prymula jako epidemiolog doporučil, že by se lidé měli scházet v okruzích cca tří rodin, tj. prostě omezit svůj sociální život, i když už v tomto směru vlastně všechno dovoleno, zvedla se bouře nevole a dokonce srovnávání s minulým režimem. Pane Bože, do čehos to duše dal… Nu, dobrá, někdo se snad lekl, že to bylo míněno jako nějaké zákonné opatření (nebylo), ale narazil jsem obvykle na komentáře typu „Co si to dovoluje nám poroučet!“ Co na tom, že má v v této záležitosti pravdu? Co na tom, že ještě opravdu nemáme vyhráno?
Aby bylo jasno: Naprosto chápu, že nelze stopnout valnou část ekonomiky dokud nebude vakcína (doufejme, že do konce roku, možné to je). To by přineslo takové škody, že by se rovněž podepsaly na lidských životech a lidé by se tak nakonec stali pouhými prostředky v boji proti epidemii. Je však třeba, aby lidé sami chápali závažnost situace a jednali vždy s ohledem na zdraví a životy ostatních. Což v praxi znamená chovat se pokud možno tak, jako bych byl asymptomatickým nebo presymptomatickým přenašečem viru. Není to zase tak složité. Neflákat roušky v uzavřených prostorách. Omezit počet lidí, s nimiž se stýkám. Využívat home office a jako zaměstnavatel jej podporovat (pakliže je to možné). Necestovat mimo svůj region, pokud to není nutné. Prostě se dobrovolně omezit a současně podporovat, zejména lokální, ekonomiku. Jenže dobrovolně se omezit je pro mnoho lidí v příkrém rozporu s jejich ideálem „svobody“.
Je třeba si uvědomit, že pokud nakazím kamaráda a jeho rodiče kvůli tomu skončí v nemocnici nebo zemřou, je to moje odpovědnost. Ne vlády, ne Babiše, že to dovolil, jen a jen moje.
V polovině března jsem na chvíli pocítil závan pozitivní imaginace, který jsem naposledy zažil v takové intenzitě po 17. listopadu 1989. Ochotu být tu pro druhé, nosit roušky („děláme to pro staroušky“), pomáhat si. Bohužel tato energie rychle vyvanula, částečně asi i proto, že si ji Babiš zprivatizoval. Nenechme si to vzít. Prosím, nenechme si vzít ze svých rukou odpovědnost za zdraví naší země. Bez ohledu na to, co Babiš povolí nebo zakáže, jaký vox populi zrovna v té dané chvíli vyslyší, buďme více lidmi.