Oculus (recenze filmu)

Jak už jsem uvedl v různých souvislostech několikrát, horor pro mě není synonymem pro krvák, takže pod tento pojem odmítám zařadit všechny ty "masakry motorovou pilou" a další tzv. slashery. Stejně tak odmítám nazývat hororem psychothrillery. Horor prostě musí obsahovat nadpřirozenou hrůzu jako nezbytnou esenci. Tečka. Oculus, americký film z roku 2013, je horor.

Dobrat se dobrého hororového filmu je dost náročná záležitost, protože je fakt těžké natočit jej dobře a nápaditě. Existuje jen omezený počet použitelných témat, takže jasksi nedokáži vyčítat hororu v této oblasti určitou nenápaditost, nápadité horory obvykle buď přecházejí do parodie, nebo do mysteriózních artových počinů – což je samozřejmě zcela legitimní, nicméně když člověk zatouží po tom správném mrazení, parodie ani umělecká reflexe hororových témat obvykle není řešením.

Jak jsem již napsal, film Oculus je horor a to čistokrevný. Pojednává o sestře a bratrovi, kteří v dětství prožili rodinnou tragédii způsobenou magickým artefaktem, v tomto případě starodávným zrcadlem, a hrdinka se chce artefaktu pomstít.

Zde se objevuje přeci jen celkem originální prvek: Zrcadlo má schopnost vyvolávat v lidech kolem sebe halucinace a přimět je dělat různé nepěkné věci, aniž by si to uvědomovali. Hrdinka to ví, takže se rozhodne, že na zrcadlo vyzraje moderní technikou v podobě kamer, počítačů a různých pojistek, jež ji mají vrátit do reality, a konečně také mechanismu, který má zrcadlo zničit, pokud nebude v pravidelných intervalech deaktivován (čímž si chce zajistit to, že ji zrcadlo nemůže vytrhnout z reality na víc než půl hodiny). Samo zničení ale není jejím záměrem – dívka chce zdokumentovat a ukázat světu, co ten krám s lidmi dělá, a očistit tak památku svého otce, který zavraždil její matku, a jehož zastřelil jeho syn, druhý hlavní hrdina. Ten se k celé věci poté, co byl léta v péči psychiatrů, staví zcela skepticky, nicméně bude velmi brzy přesvědčen.

Vyhraje nápaditě použitá moderní technika, konkrétně MacBooky, iPhony, kamery a časové spínače, nebo celá staletí staré prokleté zrcadlo? Nechci prozrazovat příliš, ale řekněme, že chtít vyjebat s magickým artefaktem není žádná sranda.

Film se mi líbil. Není to žádné velké umění, nepřináší žádné zásadní myšlenky a jeho zpracování je v podstatě konvenční. Ale je chytlavý, probouzí představivost, pěkně si hraje s prolínáním dějových linií – hlavního příběhu a vzpomínek na tragédii z dětství, které ožívají v podstatě doslova, divák zde nalezne pár momentů, kdy jej opravdu zamrazí v zádech (přičemž se nejedná o ty krvavé). Téma znejistění ohledně toho, co je a co není skutečné, sice není zrovna originální, ale film s ním pracuje velmi dobře. Herecké výkony jsou řekněme adekvátní, ostatně moc prostoru pro různé emoční variace tam není.

Hledáte-li tedy filmový horor na zimomřivé zpříjemnění horkého večera či noci, Oculus je dobrá volba. Víc od něj ale čekat nelze.