K diskusím ohledně existence Boha

Znovu a znovu se setkávám s diskusemi o existenci Boha, přičemž tyto diskuse shledávám zcela zbytečnými, neboť Bůh, chápeme-li jej jako transcendentního, neexistuje, což hodlám v této krátké úvaze objasnit.

Předem upozorňuji, že v žádném případě nepředkládám nějaké své filosofické objevy, to, o čem píši, již před více než dvěma staletími velmi uspokojivě vyřešil Immanuel Kant, ale shledávám užitečným podat tyto myšlenky svým jazykem a prizmatem svého vidění světa.

Transcendentní Bůh neexistuje! Tuto větu však nemyslím ve smyslu názoru na existenci či neexistenci nějaké entity. Transcendentní Bůh neexistuje v tom smyslu, v jakém kupříkladu odmocnina ze dvou neplave na vodě. Tedy že sám pojem "existence" se Boha netýká stejně, jako se pojem "hustota" netýká odmocniny ze dvou.

Podívejme se nejprve, jak by Bůh existovat mohl. Bůh by mohl existovat tehdy, kdyby byl chápán jako imanentní, jako nějaká součást empirické reality, jako jedno ze jsoucen – kupříkladu jako příslušník velmi pokročilé mimozemské civilizace. Hovoří-li kupříkladu „Vesmírní lidé“ o existenci Aštara Šerana, používají pojem "existence" zcela smysluplně. Bůh může být takto chápán a kupříkladu polyteistické panteony sídlily v rámci hranic světa. Pokud tedy někdo věří v existenci Boha tímto způsobem, pak je tato jeho víra potenciálně testovatelnou empirickou hypotézou podobně, jako jí je třeba víra v existenci sněžného muže.

Dále můžeme Boha chápat jako entitu logickou či matematickou. Třeba jako nějakou nutně pravdivou rovnici, z níž lze odvodit existenci vesmíru. Boha v tomto smyslu je možné dokázat analyticky, tedy pomocí logiky či matematiky, respektive těmito způsoby dokázat nutnou existenci takového Boha. Je ovšem zjevné, že sám výraz „Bůh“, jak je obvykle používán, není v tomto případě příliš přiléhavý, i když někteří fyzikové používají „Boží mysl“ coby metaforu pro tuto, řekněme, teorii všeho. Je otázkou, zda taková „formule“ existuje a pakliže ano, zda jsme schopni ji nalézt – osobně si myslím, že odpověď na obě otázky je kladná – ale je zjevné, že se jedná o něco, co má s Bohem víry a náboženství jen málo společného.

Pojem „Bůh“ bývá také používán v panteistickém smyslu jako příroda vcelku, případně jako totalita veškeré poznatelné i nepoznatelné existence (tak je tomu u Spinozy). Opět je otázkou, nakolik je toto pojetí slučitelné s obvyklými intuicemi, která ohledně pojmu „Bůh“ máme.

A konečně je možné chápat Boha jako transcendentní záležitost. Pakliže tak ale učiníme, musíme se vzdát v této souvislosti pojmu „existence“, protože tento pojem používáme pro oblast empirickou, případně analytickou (nicméně problematika reálné existence matematických objektů je předmětem stále probíhajících filosofických sporů).

Prostě nemůžeme říci, že věříme či nevěříme v existenci Boha ve stejném smyslu, jako když říkáme, že věříme či nevěříme v existenci sněžného muže. A je jedno, zda se takový Bůh v našem světě projevuje či nikoli: Pokud se projevuje, pak stejně nejsme schopni odlišit Boží zásahy od přírodních, kauzálních procesů. Totéž ostatně platí o svobodné vůli. I kdyby Bůh zasahoval do známých přírodních zákonů a konal třeba biblické zázraky (o čemž upřímně pochybuji), stejně by to bylo možné vyložit jako zásah nějaké empirické, imanentní entity, jejíž věda je (v Clarkově smyslu) nerozeznatelná od magie (třeba výše zmíněného příslušníka vyspělé mimozemské civilizace).

Neboli: Pakliže je něco transcendentní, nemůžeme o tom hovořit jako o (hypotetickém) empirickém předmětu, jako o jsoucnu. Transcendentní Bůh není na stejné rovině jako sněžný muž či Aštar Šeran. 

Otázkou, která se v této souvislosti nabízí, je, jak chápou Boha sami mluvčí a co je přesně míněno větou "Věřím v Boha." Ateisté mají sklon tuto větu chápat ve smyslu existenčním, tedy jako "Věřím v existenci Boha.", ale zdá se, že je často používána ve smyslu "Důvěřuji Bohu", "věřím Bohu". Někteří čeští křesťané hovoří o distinkci "Věřím v Boha." a "Věřím na Boha.", což je sice poněkud pobuřující pro můj jazykový cit, ale chápu, jaký to má účel. Na druhou stranu katolický katechismus obsahuje zcela explicitní tvrzení o vyvoditelnosti existence Boha pomocí rozumu a velice často se setkáváme se snahou vytvářet bizarní mesaliance mezi vědou a vírou (například "vědecký" kreacionismus), jež zcela jasně vycházejí z víry v Boha v mnou kritizovaném smyslu, tedy ve smyslu existenčním. V každém případě je vhodné se ujistit, zda obě strany dialogu vnímají větu "Věřím v Boha." stejně. Nyní přistupme k tomu, jak vlastně můžeme o transcendentním Bohu hovořit, pokud o něm nelze hovořit jako o empirické entitě.

Dle Kanta je Bůh regulativní idea, jež je podmínkou mravního zákona. V běžných životech se chováme zdánlivě svobodně, to je však – jak ukázal už Spinoza a jak to prokazuje i moderní věda – jen iluze. Ve skutečnosti jsme determinováni empirickou realitou, naše chování je důsledkem kauzálních řetězců. Pakliže se rozhodneme vykonat dobro pro dobro samo, na základě povinnosti, na základě kategorického imperativu („Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.“), jednáme skutečně svobodně, ale neexistuje žádný způsob, jak toto jednání empiricky odlišit od jednání motivovaného kauzálně. Já říkávám, že v takovém jednání se děje Bůh, v jednání dle mravního zákona je přítomno, imanentizováno „Království Boží“. K tomu navíc dodávám, že Bůh se děje i v jiných případech, kdy člověk přesahuje determinaci a přesahuje sama sebe – například v podobě umělecké tvorby, vědeckého či filosofického bádání, mystické praxe apod.

Smyslem lidské existence je, jak to dále rozpracovávali především Hegel a Marx, vykročení z přírody, autonomie a svoboda. Chápu Boha jako nutnou podmínku realizace tohoto ideálu, ale jako podmínku ve smyslu praktického rozumu, nikoli jako empiricky nebo analyticky zkoumatelnou entitu, jako nějaké jsoucno. Bůh je v tomto smyslu bytí, které se aktualizuje, odehrává a imanentizuje v člověku, nikoli empirická (po staru "stvořená") bytost. Jakákoli řeč o tom, jaký je Bůh o sobě, je však jen planým metafyzickým žvatláním, něco takového je zcela mimo rámec empirického i racionálního poznání. Jediné, o čem lze hovořit, je, jaký je (transcendentní) Bůh pro mě. Hovořím-li pak o "Bohu pro mě", pak samozřejmě pro někoho může být osobní, pro někoho neosobní, může být vnímán i jako platónská idea dobra, jako hypostazované lidství humanismu, jako mysterium fascinans přírody či kosmu nazírané ateistickými přírodovědci, jako Prázdnota buddhismu, a dokonce i jako metafyzická spekulace... to všechno může být "Bohem pro mne." Dodávám, že je samozřejmě otázkou, zda by sám Kant ve své době akceptoval takové rozšíření pojmu "Bůh"; asi nikoli, nicméně soudím, že moje pojetí na Kantově způsobu filosofování založit lze.

Naskýtá se ovšem také podstatná otázka, zda lze v tomto smyslu chápat pojem "Bůh" jako zastřešující, nebo zda je vhodnější chápat Boha jako jednu z možných instancí něčeho obecnějšího, jež bychom mohli označit jako "TO". Transcendentní TO se uskutečňuje v člověku výše uvedenými způsoby - a různé podoby Boha k těmto způsobům bezpochyby náležejí.

Pokud bychom důsledně přistoupili na tento druh řeči o Bohu coby vždy jedinečného výsledku setkání transcendentna a člověka, byli bychom k sobě navzájem jistě mnohem tolerantnější, než jsme nyní.

Proto je také smysluplný požadavek nezobrazování Boha, neboť může vést k jeho "reifikaci", kdy obraz přestane sloužit jako symbolický "portál", jako to, co odkazuje dál, a stane se modlou. Nicméně i s obrazy lze v tomto smyslu pracovat, pokud budeme mít na paměti, že samy o sobě jsou jen poukazy k něčemu transcendentnímu.

Pokládám za smysluplné hovořit o Bohu jako o empirické entitě, pakliže je mluvčí přesvědčen, že Bůh takovým jsoucnem je; a tedy že Bůh v jeho pojetí je empirickou hypotézou. Pak je ovšem na místě požadovat možnosti testovatelnosti takové hypotézy, respektive se ptát, za jakých okolností by bylo nutné připustit, že tato hypotéza neplatí (tedy požadavek falzifikovatelnosti). 

Stejně tak je možné hovořit o Bohu jako o matematické či logické formuli, nějakém univerzálním a nutně platném zákonu. Je však otázkou, zda je užívání pojmu „Bůh“ v takové souvislosti případné. Zhruba totéž platí i o Bohu v panteistickém smyslu.

Pakliže však chápeme Boha jako transcendentno, což bychom dle mého názoru měli, můžeme sice smysluplně, a biblicky!, říci „věřím Bohu“ (případně "Věřím v Boha." ve smyslu důvery a nikoli existenčního tvrzení), nikoli však „věřím, že Bůh existuje“, neboť jakékoli diskuse o Boží existenci jsou zmatečné a neměly by být vedeny stejně, jako nejsou vedeny diskuse o tom, zda odmocnina ze dvou plave či neplave na vodě.

O tomto eseji můžete diskutovat jak přímo pod ním,

tak i anonymně a bez přihlášení, ale jen slušně a k věci, ZDE.