Aplikovaná etika 3 – Trest smrti- Argumenty pro a proti

Často diskutovaným etickým tématem, jež se kupodivu okrajově objevilo i v rámci české prezidentské volby, je trest smrti, není tedy překvapením, že mu byl věnován i prostor v rámci semináře o aplikované etice na půdě Katedry filosofie FF MU, který zde čtenářům prostřednictvím svých poznámek zprostředkovávám.

I. Poznámky ze semináře

V tématech, která jsme dosud řešili, jsme zatím příliš neoperovali s empirickými daty. V čem je tento problém jiný, že najednou potřebujeme empirická data?

• pojem prevence je inherentně empirický

Za jakých okolností by mohla empirie rozhodnout předchozí témata?

• také se to tam řešilo (schopnost cítit bolest atp.), ale tam jsme se mnohem víc snažili debatovat na základě apriorních pojmů

Proto je téma trestu smrti také těžší k diskusi – nejsme schopni od stolu zhodnotit kvalitu empirických významů.

II. Shrnutí článku Adama Bedaua Capital Punishment and Social Defense

Nejprve se budeme zabývat argumentací proti trestu smrti, s níž přichází americký filosof Hugo Adam Bedau v textu Capital Punishment and Social Defense. Bedau v něm vychází z analogie trestu smrti se sebeobranou; tu však neužívá k obhajobě svého stanoviska, nýbrž ji označuje jako to, co obhájci trestu smrti tvrdí, a jeho cílem je ukázat, že ta analogie nesedí. Následně argumentuje na základě empirických dat, což lze pokládat jako podporu teze, že výchozí analogie není správná, tak i jako samostatnou argumentaci. Rozeberme si nyní jeho, mimochodem dle mého názoru zbytečně rozvleklý, článek (číslování argumentů není Bedauovo, pro přehlednost jsem je tak utvořil já):

1. Analogie se sebeobranou

Trest smrti bývá označován jako společenská varianta sebeobrany. Právo na sebeobranu je spravedlivé, racionální a bere ohled na druhé. Bedau se tedy zabývá tím, co je a co není přiměřenou obranou a tvrdí, že principem sebeobrany je použití takového násilí, které je nezbytné k odvrácení hrozícího nevyprovokovaného násilnému útoku vůči vlastní osobě nebo jinému člověku (v případě ohrožení majetku není použití síly dle autora přípustné), pakliže není možné se střetu vyhnout (například utéct). Uznává, že v praxi je těžké určit, jaká sebeobrana je adekvátní, protože nemusíme mít dostatek informací o útočníkovi a musíme se rozhodovat rychle a často i instinktivně. Proto soudy netrestají ty, kteří užili nepřiměřeného násilí, protože neodhadli správně situaci a jednali pod tlakem. Za těchto okolností je morálně opodstatněné, že agresor musí nést následky svého jednání, i když je tímto následkem jeho smrt.

V případě trestu smrti je však dostatek času na dlouhé úvahy, vyhodnocení alternativ atd. Nelze to srovnat s řešením nečekané agrese. U trestu smrti neexistuje situace, kdy by nebyla alternativa.

2. Prevence zločinu versus odstrašování

Trest smrti bývá svými zastánci pokládán za nejlepší možnou prevenci a odstrašení. Je tomu skutečně tak? Bedau definuje preventivní počínání a odstrašující počínání jako dvě navzájem nezávislé kategorie, které ovšem často i spolupůsobí. Preventivní opatření je takové, které zabrání zločinu – může jím být zavření zločince do vězení, zabavení zbraně, ale také veřejná výzva občanům, aby byli méně lehkovážní. Odstrašující je takové opatření, které v potenciálním pachateli vyvolá takové obavy z trestu, že se neodváží zločin spáchat, aby se případným důsledkům vyhnul. Může jím být opět zavření do vězení a další tresty. Odstrašení vyvolává změnu psychického stavu pachatele, prevence nikoli.

2.1 Trest smrti jako prevence zločinu

Trest smrti je zvláštní tím, že jeho preventivní účinek ruší jeho odstrašující účinek, protože popravený člověk už nemůže být zastrašen. Je zjevné, že – co se týče prevence – popravený člověk je zneschopněn spáchat jakýkoli zločin, ale zneschopnění není totožné s prevencí. Zneschopnění by bylo prevencí jen v případě, že by popravený zločinec spáchal nějaký zločin, pokud by nebyl popraven, ale potrestán jiným způsobem, například uvězněním. Jaké máme důkazy o tom, že zneschopnění v podobě trestu smrti jsou skutečnou prevencí? Studie ukazují, že popravení všech usvědčených vrahů by zabránilo množství zločinů, ale jen minimu vražd – méně než jeden z pěti set usvědčených vrahů zavraždí znovu. Nepokračování v kriminální aktivitě se u vrahů vyskytuje stejně často, ne-li častěji, jako u jiných těžkých zločinců.

Tyto skutečnosti ukazují, že rizika spojovaná s pachateli vražd, jsou v tomto směru veřejností značně přeceňována. Popravením všech usvědčených vrahů bychom předešli jen minimu vážných zločinů.

Neexistuje způsob, jak předvídat, který z uvězněných nebo propuštěných vrahů zabije znovu. Proto pokud bychom chtěli zabránit těm málo činům, k nimž dojde, museli bychom popravit všechny usvědčené vrahy. To však žádná moderní společnost nedělá. Je to podobné jako v případě jiných rizik, u nichž nepoužíváme absolutní opatření – nezakazujeme lidem činnosti, které je mohou stát život (například řízení auta), ale přijímáme taková opatření, která rizika snižují, aniž by omezovala lidská práva. Stejně tak by pro nás bylo příliš, kdybychom popravili úplně všechny vrahy. Nechráníme společnost za každou cenu.

2.2 Trest smrti jako forma odstrašení

V této části Bedau uvádí, že je celkově obtížné změřit odstrašující účinek různých trestů a například exaktně zjistit, které zločiny, jejichž pachatelé nebyli odstrašeni hrozbou dlouholetého uvěznění, by se nestaly, kdyby byl hrozil trest smrti. Společenští vědci se po padesáti letech výzkumů shodují, že trest smrti neodstrašuje více než hrozba vězení.

Pakliže máme na výběr ze dvou trestů, z nichž oba mají stejný účinek, je morální zvolit ten mírnější. Lidský život je ceněn do té míry, do jaké je prostý bolesti, utrpení, strádání a frustrace, a ceníme-li si lidského života, měli bychom vždy upřednostnit možnost, jež splní účel za cenu menšího utrpení. Pokud se neprokáže, že trest smrti je v odstrašování účinnější než vězení, je třeba jako nástroj odstrašení volit méně tvrdé tresty.

3. Analýza ceny a přínosu (cost/benefit) trestu smrti

Plnohodnotná analýza trestu smrti se nemůže omezit jen na analýzu jeho preventivní a odstrašující funkce.

Kliničtí psychologové přinesli důkazy, že trest smrti (na rozdíl od vězení) může některé jedince naopak motivovat ke spáchání vraždy, a to buď proto, že vrah sám touží zemřít a chce, aby jej společnost usmrtila (nemá odvahu či z jiného důvodu nechce vztáhnout ruku sám na sebe), nebo má představu, že když společnost může legálně zabíjet, mmůže i on. Pokud tomu tak opravdu je, působí trest smrti vysloveně kontraproduktivně.

Dalším významným problémem spojeným s trestem smrti je riziko justičního omylu. Dějiny ukazují četné případy, kdy byl odsouzen a popraven nevinný člověk.

Další cenou, kterou musí společnost v případě trestu smrti zaplatit, jsou zvýšené výdaje za soudní procesy, neboť člověk odsouzený k smrti se téměř jistě odvolá, a také vyšší náklady na hlídání vězňů v celách smrti, jež mnohá vězení uvádějí.

Co kdyby popravy odstrašovaly?

Jaké by to bylo, kdyby trest smrti skutečně měl odstrašující účinek? Bedau říká, že z utilitaristického hlediska nelze zastávat názor, že trest smrti je nemorální jako takový bez ohledu na stav světa. Kdyby kupříkladu popravením vraha došlo ke vzkříšení jeho oběti, jistě by byl tento trest v takovém světě morální. Stejně tak, kdyby zcela prokazatelně svou odstrašující funkcí zachránil spoustu životů.

Pokud by však jeho odstrašující efekt byl sice reálný, ale jen malý, bylo by třeba zvážit další, v předchozí části zmíněné, faktory, které cenu trestu smrti zvyšují. Je třeba zvažovat všechny eventuality.

Kolik životů viníků vyváží život jediného nevinného?

Nezodpovězenou otázkou, kterou musí vzít utilitaristé v potaz, je, jak moc prospěšný by musel trest smrti být, aby bylo oprávněné jej zavést. Bedau přichází s myšlenkovými experimenty, jejichž podstatou je úvaha, kolik zachráněných životů nevinných lidí musí poprava zachránit, aby byla ospravedlnitelná. Ukazuje, že je rozdíl, pokud by jeden život popraveného viníka zachránil deset nevinných životů a když by to byla jen polovina života (dvě popravy by vedly k záchraně jednoho člověka). Co kdyby popravení všech vrahů snížilo roční počet vražd na 5000, zatímco popravení každého desátého by počet vražd ročně snížilo na 5001? Bylo by oprávněné popravit všechny, abychom ušetřili jeden nevinný život ročně? Pakliže přikládáme i životu viníka nějakou hodnotu, nemůžeme se takovým kalkulacím vyhnout. A skutečnost je taková, že i kdybychom popravovali všechny vrahy, efekt by byl sotva znatelný. Tudíž pokud jsou trest smrti a uvěznění v podstatě srovnatelné, nelze pro trest smrti argumentovat z hlediska ochrany společnosti.

4. Spravedlivá justice a trest smrti

V poslední části příspěvku Bedau argumentuje tím, že podle amerických statistik převládají mezi odsouzenými k smrti chudí černí muži, tedy že systém je nespravedlivě vychýlený. Ukazuje se, že lidé, kteří byli v USA odsouzeni k smrti, nebyli „nejhorší z nejhorších“, ale lidé, kteří si nemohli dovolit kvalitní obhájce ani odvolání, lidé, kteří si nemohli dovolit sympatické svědky atp. Typickou ukázkou rasových předsudků jsou v tomto směru hrdelní tresty za znásilnění (do roku 1977): Černí násilníci byli odsuzováni k smrti podstatně častěji něž bílí, zvláště pak pokud znásilnili bílou ženu.

Svádí-li nějaký trest k uplatnění rasových předsudků a je ve většině případů trestem pro chudé, není spravedlivý.

III. Kritika Bedauova článku

• Ač nejsem příznivcem trestu smrti, musím říci, že mi Beauova argumentace připadala místy dosti slabá a problematická. Ztotožňuji se s názorem, že trest smrti není analogický k sebeobraně a to z důvodů, které udává Bedau, ale nikoli absolutně. Jsou případy, kdy jiná alternativa, jak zajistit ochranu nevinných neexistuje a je třeba vzít je v potaz: Jedná se především o válečný stav a výjimečný stav (extrémní živelná katastrofa, epidemie…), kdy instituce, jako je vězení, nepřichází v úvahu. Je zjevné, že v takových situacích se zvyšuje pravděpodobnost justičního omylu, ale i tak je v zájmu společnosti, aby byla práva obvykle viníkovi přiznávaná, omezena. Za normálního chodu společnosti však Beauova argumentace platí.
• Argumentace, že stejně, jako nezakazujeme auta, nepopravujeme všechny vrahy, i když by se tím mohlo zachránit několik nevinných životů, je hodně vachrlatou analogií, jak ostatně zaznělo i na semináři (rozhodnutím řídit auto se člověk dobrovolně vystavuje s tím spojeným rizikům, riziku být zavražděn se však lidé, přirozeně s výjimkou cestovatelů do nebezpečných oblastí, dobrovolně nevystavují prakticky  nikdy). Nicméně existuje plausibilní argument, proč nepopravit všechny vrahy, i kdyby to vedlo k zachránění životů několika málo nevinných: Nebylo by to spravedlivé. Intuitivně cítíme, že existují různé motivy pro vraždu a že vražda v afektu, jíž viník lituje, sám se udá policii atd., je něco jiného, než promyšlená chladnokrevná vražda naplánovaná a provedená bezcitným psychopatem. Zde mimochodem poznamenávám, že justice často hodnotí, coby brutální, přísněji vraždy, u nichž je kolem spousta krve, přičemž ve skutečnosti rozseknutí hlavy sekerou způsobuje oběti signifikantně méně utrpení než třeba uškrcení.
• Co se týče argumentace ekonomičnosti či neekonomičnosti trestu smrti, to neumím dost dobře posoudit. Intuitivně mi připadá trest smrti levnější než doživotí, ale je fakt, že v USA tráví odsouzenci v celách smrti dlouhé roky i desetiletí.
• Autor zcela pomíjí diskusi ohledně uspokojení pozůstalých po zavražděném, tedy roli trestu smrti jako spravedlivé odplaty. A mnozí pozůstalí se skutečně poprav zúčastňují a jsou spokojeni. Otázkou samozřejmě je, zda uspokojení práva na pomstu patří do právního řádu. 
• Ohledně ceny života pachatele vraždy: Připadá mi celkem zajímavé, že s trestem smrti souhlasí např. američtí konzervativci spojení s evangelikálním křesťanstvím. Nesnižuje trest smrti šanci viníka činit pokání, obrátit se atd.?   Osobně souhlasím s tím, co zaznělo na semináři: I doživotně odsouzený vrah má ještě určitou šanci se napravit a určitým způsobem alespoň zčásti přinést společnosti nějaké odškodnění, vytvořit nějaké hodnoty. Pakliže můžeme (máme prostředky) člověku takovou šanci dát, měli bychom tak učinit.
• Co se týče diskriminačního užití trestu smrti: To ovšem poukazuje na diskriminační justici jako takovou a samozřejmě to velice účinně zviditelňuje celý problém. Nicméně je třeba podotknout, že pokud by se nezměnila justice jako taková, vedlo by zrušení trestu smrti v USA pouze k tomu, že chudí černí muži by byli za vraždy častěji odsuzováni na doživotí než bohatí běloši. Nebylo by to tak kruté, ale bylo by to v principu stejně nespravedlivé. Osobně jsem toho názoru, že nespravedlnost soudní moci je přímo úměrná míře její zprivatizovanosti. Dokud si bude moci bohatý obstarat kvalitnější právní službu než chudý, bude rovnost před zákonem do značné míry iluzorní.  

IV. Shrnutí článku Ernesta Van Den Haaga On Deterrence and the Death Pentalty

Argumentace ve prospěch trestu smrti zazní v podání filosofa Ernesta Van Den Haaga, respektive jeho eseje  On Deterrence and the Death Pentalty. Nejprve jej shrnu a pak podrobím kritice.

1. Pokud by účelem trestu byla jen náprava zločinců a zabránění nenapravitelným zločincům v páchání dalších trestných činů, museli bychom trest smrti zamítnout jako neopodstatněný. Je zde nicméně ještě hledisko spravedlnosti a hledisko odstrašení. Kterékoli z nich by stačilo k opodstatnění trestu smrti. Autor se v článku zaměřuje na hledisko odstrašení, neboť argument, že trest smrti v této roli selhává, patří k nejpřesvědčivějším argumentům jeho odpůrců.

2. Trest smrti bývá pokládán za nespravedlivý, protože může vést k popravení nevinného, a proto, že chudý viník je znevýhodněn vůči bohatému viníkovi a má větší pravděpodobnost, že bude popraven. Toto je ovšem relevantní pouze v případě, že by jediným účelem trestu bylo vykonání spravedlnosti.

Ti, kdo argumentují možnou nespravedlností obvykle také odmítají hledisko spravedlnosti jako zdůvodnění trestu smrti, a tudíž se ocitají ve vnitřním rozporu. Nicméně je pravda, že přestože žádný trest s výjimkou pokuty nelze vzít zpět (finanční kompenzace za nespravedlivé věznění nemůže vyvážit újmu), trest vězení lze revokovat, trest smrti nikoli.

Nicméně i když se stává, že je někdo nespravedlivě odsouzen případně při procesu znevýhodněn, není to trest (ať už vězení nebo trest smrti), který je nespravedlivý, nespravedlivá je distribuce trestu. Námitka se tedy ve skutečnosti netýká trestu ale soudního procesu. Procesy mají navíc tendenci stávat se spravedlivějšími, pakliže dojde na trest smrti, právě kvůli jeho neodvolatelnosti.

Nicméně může jakkoli silné odstrašení vyvážit možnost, že bude někdo nespravedlivě a neodvolatelně potrestán? Jakkoli je popravení nevinného nespravedlností, je nespravedlností i vražda nevinného. Zde je třeba vzít v potaz hledisko odstrašujícího potenciálu trestů. Otázka tedy zní: Jaký trest nejvíce sníží celkové množství usmrcených nevinných lidí?

Pakliže trest smrti navzdory justičním omylům povede k celkovému snížení počtu nevinných obětí, je tím argument možností justičního omylu výrazně oslaben. Argument nespravedlností je použitelný jen tehdy, pokud možná nespravedlnost přináší větší škody než předpokládaný přínos (tedy zabránění většímu množství jiných nespravedlností).

3. Kritika trestu smrti je postavena na tvrzení, že vrah se nerozhoduje racionálně. Tudíž odstrašení nefunguje. Van Den Haag proti tomu tvrdí, že odstrašení nefunguje na principu racionality, jak se domnívaly teorie 18. a 19. století, nýbrž na instinktivním zvažováním možných přínosů a rizik, které se děje na před-vědomé úrovni. Instinktivně se vyhýbáme možnému utrpení a stejně tak strach z trestu funguje i v případě zvířat, což dokazuje, že zde nehraje roli racionální kalkulace.

Na rozdíl od přirozených rizik jsou právní rizika úmyslně vytvořena tak, aby chránila společnost, a jejich smyslem je přenesení celospolečenských rizik na individuální rovinu, tedy jejich přeměnou na rizika pro jednotlivce. Většina lidí si normy zvnitřní a v páchání zločinů jim brání svědomí. K tomu, aby svědomí fungovalo, je však třeba, aby bylo posilováno vnější autoritou, tj. aby ti, kdo normy poruší, byli spravedlivě trestáni.

K tomu, aby trest fungoval odstrašujícím způsobem, není třeba, aby byl subjekt racionální, stačí jen, aby byl vnímavý.

Od páchání nepravostí nás mohou odradit i jiná rizika, než soudní proces, například zranění způsobené bránící se obětí, ale jak ukazuje nutnost existence pokut v dopravě, nemusí to k odstrašení stačit. Trest musí být navíc natolik silný, aby převýšil možnou výhodu. Pocit povinnosti a svědomí klesá při neadekvátně nízkém trestu (například lidé budou parkovat na zakázaných místech, pokud budou pokuty příliš nízké).

Jsou zde i lidé, kteří na hrozbu trestem nereagují. Ty lze rozdělit na a) Sebedestruktivní b) Nereagující na tresty nebo neschopné je pochopit a c) Osoby, pro které je daný trest příliš mírný na to, aby je odstrašil. Osoby ve skupinách a) a b) odstrašit nelze.

Zvýšení trestů závisí na tom, nakolik je daná norma pro společnost důležitá, na předpokládané reakci skupiny, jež na dosavadní trest nereagovala, a na akceptaci takového trestu a prostředků nutných k jeho vynucení. Pozorováním lze najít body, po jejichž dosažení se již další zpřísňování trestu nevyplatí. Není však důvod se domnívat, že všichni současní a budoucí násilníci již a priori spadají mezi skupiny a) a b), tedy že tohoto bodu bylo již dosaženo.

4. I když se jeho odstrašující schopnost zdá evidentní, objevují se kritikové, kteří říkají, že zločinu je třeba předcházet vymýcením jeho příčin, jako jsou slumy, gheta či osobnostní poruchy. Proti tomu Van Den Haag namítá:

a) Slumy nejsou příčinou zločinu stejně jako nemocnice nejsou příčinou zvýšené úmrtnosti, jež v nich panuje. Jedná se o záměnu kauzality a korelace. Slumy a nemocnice prostě selektivně přitahují určitý typ lidí. Tak, jako nemoc přivádí lidi do nemocnic, do slumů je přivádí chudoba. Ta může vést k ctižádosti, frustraci, vzteku a – není-li držena pod kontrolou – ke zločinu. Sociální znevýhodnění lze mírnit jen z menší části, vždy bude existovat relativní chudoba a relativní znevýhodnění není nutnou ani dostatečnou podmínkou zločinu. Většina chudých lidí zločiny nepáchá a někteří bohatí naopak ano. „Vymýcení chudoby“ by tedy nanejvýš odstranilo jednu (pochybnou) příčinu zločinu. V USA se chudoba z roku 1920 (polovina rodin) snížila na 1/9 všech rodin v roce 1967, ale pokles zločinnosti tento trend nekopíroval. Navíc, jak říká už Aristoteles, většina zločinů je páchána nikoli kvůli nezbytnostem, ale kvůli zbytečnostem, a ty vláda neposkytuje.

b) Ohledně ghett: Černošská ghetta mají vysokou míru kriminality, čínská nízkou. Etnická separace nemá co do činění se zločinem a není důvod, proč by měla.

c) Nevím, jakým způsobem by stát mohl vymýtit osobnostní poruchy, dokonce i v případě, že by existovala léčba. Ve věznicích je prevalence osobnostních poruch stejná jako v běžné populaci. Osobnostní poruchy navíc nejsou nutnou ani dostatečnou podmínkou zločinu.

Boj proti příčinám zločinu navíc neřeší aktuální zločin, stejně jako boj proti příčinám požáru neuhasí požár. Je třeba, aby bojovníci proti zločinu byli vybaveni adekvátními nástroji.

To, co předchází zločinu, jsou dostatečně vysoké tresty (příliš vysoká cena za uspokojení nějaké touhy), nedostatečně vysoké tresty jsou naopak jeho příčinou. Míra zločinnosti vzroste, pakliže se sníží tresty nebo se zvýší touha.

Cena za zločin může být snadno upravena změnou podmínek - a je to v moci vlády.

5. Otázka tedy zní: Je návratnost trestu smrti větší než nula? Nejde jen o to, zda odstrašuje, ale zda odstrašuje více než alternativy a zda tento rozdíl vyváží cenu v podobě neodvolatelnosti.

Jedním z případů, kdy trest smrti jednoznačně odstrašuje lépe, je pokus o státní převrat. Rebelové se nebojí vězení, protože věří, že revoluce zvítězí a oni budou osvobozeni. V případě, že by byli popraveni, vítězství revoluce by jim život nevrátilo. Stejná logika platí v případě špehů a zrádců během války. A konečně odsouzenci, kteří již byli odsouzeni k doživotnímu vězení, mohou být od dalších vážných deliktů odrazeni pouze hrozbou smrti.

Jak je to v případě jedinců, kteří nespadají do těchto, často opomíjených, skupin?

Prof. Thorsten Sellin vypracoval studii na základě dostupných statistik, které podle něj neprokazují, že by trest smrti měl více odstrašující účinek. Prof. Sellin se zřejmě domnívá, že neexistence důkazu je důkaz neexistence, což však není. Tyto statistiky vycházejí ze srovnání počtu vražd v podobných územích, kde v jednom je a v druhém není zaveden trest smrti, případně v rámci jednoho území před a po zrušení tohoto trestu. Nicméně zde hraje roli mnoho dalších faktorů, území si nemusejí být zase až tak podobná, spolu se zrušením trestu smrti mohlo být zavedeno více různých změn atp.

Vraždy navíc nezávisí pouze na trestech, stejně jako ostatní zločiny. Množství všemožných faktorů ve společnosti má na míru zločinnosti vliv. Je třeba připustit, že větší tvrdost trestu má v případě trestu smrti vliv, který jsme neodhalili. Může se také spolupodílet na celkovém výsledku s jinými vlivy.

Vzhledem k tomu, že při odstrašování nehraje roli vědomé zvažování, předpokládá autor určitou setrvačnost, jež se projeví v tom, že po zrušení trestu smrti nedojde k rychlé změně. Stejně tak mohou být pachatelé podvědomě odrazováni tvrdostí postihů v sousedící oblasti. Zrušení trestu v jednom státě jen mírně zvýší celkové počet vražd, takže je to těžko měřitelné.

Je pochybné, zda je možné absenci odstrašujícího účinku trestu smrti statisticky dokázat.

6. Pakliže nevíme, jestli trest smrti odstrašuje, jsme konfrontováni se dvěma nejistotami. Na jedné straně máme riziko, že – pakliže trest smrti nemá větší odstrašující efekt – zbytečně způsobíme smrt usvědčenému zločinci, pakliže efekt má, zachráníme nevinné životy a také uchráníme od trestu ty, které jsme úspěšně odstrašili. A protože se zdá, že zachránit oběti je cennější než zachránit viníky, je na oponentech trestu smrti, aby vyvrátili, že má odstrašující účinek, nikoli na jeho proponentech, aby takový účinek dokázali.

Tak, jako je plausibilní představa, že šestiletý trest odnětí svobody odstrašuje více než tříletý, je plausibilní i představa, že tvrdší hrdelní trest odstrašuje více než doživotí. I když nemáme důkaz o efektivitě trestu smrti, nemáme ani důkaz o jeho neefektivitě či dokonce opačném účinku. Nemáme právo riskovat budoucí oběti vražd, jichž může přibýt, kvůli životům usvědčených zločinců – naší morální povinností je riskovat možnou neefektivitu poprav.

Jakkoli racionalizován, jeví se být opačný pohled motivován prostým faktem, že popravy jsou podřízenější sociální kontrole než vraždy. To nicméně platí o všech trestech a není to argument pro zrušení kteréhokoli z nich.

V: Moje připomínky k textu

To je tedy opravdu záludný text! Dobře napsaný, inteligentní, ale nesmírně manipulativní. Coby člověk mající v hlavě cosi jako indikátor kontradikcí, mě z vnitřních alarmů upozorňujících na argumentační podrazy při četbě článku skoro rozbolela hlava. Podívejme se na to blíže:

Námitka k bodu 2: Odsouzení (jakékoli) nevinného způsobuje nevinnému prokazatelně velké psychické utrpení a strádání, neboť jsme na nespravedlnost obecně velice citliví. Toto utrpení se ještě zvýší vědomím, že čas potřebný k revokaci rozsudku je limitován a tím je i snížena míra naděje nespravedlivě odsouzeného, že pravda vyjde najevo a on bude osvobozen. Kdybych byl nespravedlivě odsouzen k smrti, tohle by mě trýznilo mnohem víc než blížící se smrt. Snad každý nespravedlivě odsouzený doufá v očištění svého jména, toto je třeba vzít v diskusi rozhodně v potaz. Pakliže bychom zohledňovali pouze počty usmrcených nevinných lidí, měla by Van Den Haagova argumentace, pakliže by byla podložená (viz dále) smysl. Budeme-li však brát v potaz celkovou míru utrpení, pak se naskýtá otázka: Netrpí nevinně odsouzený člověk více než oběť vraždy?

Námitka k bodu 3: Tu hypotézu by bylo třeba doložit. Konkrétně jestli má na instinktivní chování vliv dosti vzdálený trest jakéhokoli druhu. Pokud na někoho vytáhnu nůž a on tasí revolver, je riziko spojené s pokračováním v útoku okamžité a reakce může být, a obvykle je, instinktivní. Ale že by byly tresty tak internalizovány, aby ovládaly instinktivní reakce, to je třeba doložit (netvrdím, že to tak není, ale je to jen hypotéza, s níž však autor pracuje jako s faktem a vyvozuje z ní další závěry). Osobně mám velké pochybnosti o tom, že by to takto fungovalo. Naopak v případě promyšlených a plánovaných zločinů hraje bezpochyby roli i to Van Den Haagem odmítnuté racionální posouzení.

Ohledně jeho pojetí svědomí: Myslím, že redukce svědomí na internalizované společenské normy je přehnané (ale jde o 60. léta, kdy takové smýšlení v psychologii převládalo, jak zaznělo na semináři).

Námitka k bodu 4: (Mimochodem: Zapamatujme si nyní, jak autor v této části svého eseje zdůrazňuje, kterak je možné účinně ovlivňovat zločinnost manipulací s tvrdostí trestů, bude se nám to za chvíli hodit.) 

Argument, že je třeba nejen předcházet, ale i konat, bych bral (a myslím, že by s tím beze všeho souhlasili i odpůrci trestu smrti, Van Den Haag jim ve smyslu argumentačního faulu známého jako „Straw man“ podsouvá něco, co jistě neprosazují), nicméně podcenění sociální složky zločinnosti a důraz na pouhou represi neberu. Válka proti drogám je jasným důkazem, že ta rovnice takto jednoduše nefunguje - zločinnost i zdravotní a jiné problémy spojené s drogami v žádném případě neklesají nepřímo úměrně s mírou represe. A mimochodem: Pokud by fungovala, nebyly by platné autorovy vytáčky ohledně neprůkaznosti efektu trestu smrti, které probírá hned v následujícím bodě.

Ohledně bídy, slumů a zločinnosti – autorova analýza je povrchní. Jak zaznělo na semináři, prostředí slumů je silně determinující, kriminalita je často jednou z mála možností ekonomické aktivity atd. Autor má pravdu v tom, že hlavní roli nemusí hrát potřeba obstarat si životní nezbytnosti, to, co zde hraje roli, je snížená možnost seberealizace ve společnosti, která seberealizaci vyzdvihuje, a ztráta naděje a perspektivy do budoucna a s tím spojená frustrace. Sociální situace bezpochyby může zločinnosti přispívat stejně, jako ji může tlumit. Což samozřejmě neznamená, že bychom měli zcela zrušit represi, to by bylo absurdní.

Námitka k budu 5: Souhlasím s tím, že v určitých případech trest smrti odstrašuje víc. Platí to v případě autorem zmíněných situací, i když co se týče revolucionářů a odbojářů, tak pokud za něco stojí, hrozba smrti je nedoradí. V případě doživotně odsouzeného vraždícího maniaka, který nemá co ztratit: No, stále ještě může strávit zbytek života na samotce. Nicméně autorova argumentace ohledně všeobecného odstrašujícího potenciálu trestu smrti je slabá a demagogická.

Z autorovy vlastní předchozí argumentace plyne, že zavedení trestu smrti by vyžadovalo solidní důkaz, že se vyplatí navzdory riziku justičního omylu. Zpochybnění zpochybnění není ovšem důkaz stejně jako neexistence důkazu není důkaz neexistence.

Dále pak: Najednou má na míru zločinnosti vliv spousta faktorů, což je pozoruhodné, když autor v témže textu vyzdvihl „cenu zločinu“ (tedy závislost ochoty spáchat zločin na výši trestu) jako klíčový faktor. Beru to jako urážku inteligence čtenáře!

Námitka k bodu 6: A to je samozřejmě vrchol demagogické manipulace zcela opouštějící argument justičního omylu, kvůli kterému sám autor uznal, že je třeba se zabývat „náklady a zisky“!

Autorovo přenesení důkazního břemene na odpůrce nepřijímám proto, že na jedné straně je zde reálné riziko justičního omylu (a k těmto omylům prokazatelně docházelo a dochází) a na druhé straně zcela hypotetičtí zachránění nevinní lidé, o nichž nevíme ani to, zda vůbec existují či nikoli.

VI: Můj postoj k trestu smrti

Domnívám se, že je správné hovořit o trestu smrti jako o trestu výjimečném, přičemž by měl být uplatňován ve výjimečných situacích, kdy slouží jako jediná možná forma účinné ochrany společnosti. Pak může být uplatněn i v případech, kdy není za normální situace udělován – například za rabování. Pakliže společnost funguje standardně, nemyslím, že je třeba riskovat justiční omyl či dokonce justiční vraždu, máme-li dostatek nástrojů, jak si poradit i s těmi nejhoršími zločinci. Osobně si myslím, že v mnoha případech poprava skutečně je spravedlivým trestem, s tím problém nemám, nicméně soudím, že rizika nespravedlnosti s ní spojená to nepřeváží. V případě, že by empirická data přesvědčivě ukázala, že odstrašující účinek tohoto trestu je natolik významný, že bezpochyby převáží rizika s ním spojená, jsem připraven svůj názor přehodnotit.

Tento můj postoj se ovšem týká současné tzv. euroamerické civilizace. Nejsem si úplně jist, zda jej zastávat i v případě jiných kultur vycházejících z jiných tradic, a nakolik je možné tento postoj anachronicky aplikovat na minulost - a pokud ano, na jak vzdálenou minulost ještě ano. Nepokládám se za vyloženého etického relativistu, nicméně mám pocit, že snaha implantovat hodnoty jedné kultury do jiné, jež na to není připravena, dopadla v minulosti povětšinou velmi tragicky. Jsem proto v případě odlišných kultur spíše zdrženlivý a zastávám názor, že to nejlepší, co můžeme udělat, je být jim dobrou inspirací, což uděláme nejlépe tak, že si zameteme před vlastním prahem.

Vážený čtenáři, uvědomuji si, že text, jako je tento, tedy dlouhé a poměrně náročné pojednání o kontroverzním tématu, přímo svádí k tomu, aby byl odrolován na konec a do komentářů byl utroušen předem utvořený názor. Prosím, můžete-li, nečiňte tak. Raději se, než něco napíšete, ujistěte, že to v článku nebylo zevrubně rozebráno – čili: Přicházejte do diskuse s něčím novým. Děkuji. 

PS: Za týden se v rámci cyklu Aplikovaná etika budeme věnovat problematice práv zvířat.